Osmadvacetiletý Otmar žije život, který mu řada lidí, kteří přičichli k surfování, závidí. U oceánu tráví až pět měsíců v roce, s agenturou své sestry Terezy pořádá surf tripy po celém světě a dostane se na desítky skvělých míst. Není to však tak, jak to na první pohled vypadá: i kdyby byly sebelepší podmínky pro surfování, vlny na "line upu" nemá pro sebe, musí se věnovat klientům.
V čem je rozdíl, když vede kurz certifikovaný instruktor, nebo lokál z pláže?
Ne každý člověk umí učit druhé, to je základní věc. Můžete umět super jezdit, ale pokud nemáte pedagogické schopnosti, nikdy nikoho nic nenaučíte, protože nemáte nadhled. Kurz Mezinárodní asociace surfování, který jsem absolvoval, nás na to připravil. Samozřejmě jsme museli prokázat, že umíme jezdit ve velkých i malých vlnách, skvěle plavat. Je to ale též garance toho, že opravdu umíme učit surfovat.
Co obnáší absolvovat takový kurz?
Asociace pořádá světové poháry, nastavuje pravidla, stará se o tento sport, poskytuje mu zázemí, lobbuje, aby se surfování dostalo na olympiádu. Je něčím jako FIFA ve fotbale. Do jejího instruktorského kurzu se může přihlásit jen ten, kdo splní kritéria, musí být dobrým surfařem, znát základy zdravovědy, mít záchranářský kurz v oceánu. Instruktorskou licenci v Evropě získáte jen ve Francii, trvá to deset dní, z toho týden zabere testování pod dohledem několika koučů. Během nich musíte prokázat, že znáte vlastnosti oceánu, vyznáte se v počasí a samozřejmě se hodnotí, jak surfujete a zda učíte srozumitelně i pro začátečníky.
Jak se kluk z Velehradu dostane k tomu, že většinu dnů v roce tráví u oceánu a učí druhé sportu, který v Česku vůbec nemá tradici?
Přesně na to se mě ptali, když jsem dojel do Francie na instruktorský kurz. Při představování jsem poslouchal, že ten bydlí na Tahiti a sjel už takhle velkou vlnu, potkal tam Australany, Němce… a pak došlo na mě. To bylo vtipné. U nás v Česku to začíná jako velký sen. Koukáme na surfaře v televizi, na netu, pak přijedeme k oceánu, kde zjistíme, že je to něco jiného než moře v Itálii. Buď vás to vypláchne a už na prkno nevlezete, nebo se do toho zamilujete. Já jsem začal surfovat v Americe před osmi lety. Nic jsem o tom nevěděl, o oceánu už vůbec nic. Jednou jsem našel na pláži surf, profesionální desku, tak jsem to zkusil. První vlnu jsem chytil po třech měsících usilovného pádlování. Další pokrok jsem udělal ve Francii ve škole Kevina Olsena (bývalý trenér jihoafrické reprezentace - pozn. aut.).
Hodně vám tedy pomohlo, že vaše sestra Tereza pořádá surf tripy.
Určitě. Bez toho bych nejspíš zůstal jako typický Čech, který si říká, že po týdnu či dvou výuky už může jezdit sám. Ale až nyní, když jsem získal licenci, vidím, jak důležité je dozvědět se o surfování co nejvíc. Je to atypický sport, je při něm obtížné zlepšovat se. Surfaři si mezi sebou neřeknou: hele, tohle bys měl dělat jinak a budeš jezdit lépe.
Není vám ráno, když vstanete u oceánu, líto, že místo toho, abyste šel omrknout vlny pro sebe, musíte najít spot pro klienty a de facto si sám skoro nezajezdíte?
Původně jsem právě z tohohle důvodu ani učit nechtěl. Ale pak jsem zjistil, že mě vlastně těší, když dokážu vzbudit zájem o surfování u někoho, kdo před týdnem nesjel ani vlnku v pěně. Velkou radost mám z lidí, kteří s námi jezdí opakovaně, posílají mi fotky z vln. Loni v létě jsem začal učit i malé děti, jsou neskutečně vděčné. Dospělí občas mají seznam aktivit, které si chtějí splnit: kitting, skákání z letadla, surfování. Všechno si odškrtnou a konec. U dětí je to úplně jiné, mají větší zájem, víc je to baví, nic je nerozhodí, víc se hecují, motivují.
Mě osobně u surfování hodně překvapilo, jak se liší od snowboardingu. Myslím, že jezdím slušně na sněhu, ale do oceánu jsem nic z toho nedokázal přenést, musel jsem začít od nuly.
Vždycky záleží na přístupu. Kdo si myslí totéž co vy a nevezme si žádné lekce, narazí. Češi mají od surfování velká očekávání a myslí si, že ho jako dobří snowboardisté snadno zvládnou. Ale je to přesně naopak. Tím, že nemáme oceán, je nám surfování úplně cizí. Navíc nejsme úplně přístupní učení. Kdo se opravdu chce naučit surfovat, ať nešetří a zaplatí si kurz a nechá si poradit od licencovaného instruktora. Ten mu vybere desku, vlny, naučí ho pádlovat. To nejde odkoukat od kamarádů nebo surfařů ve vodě. Zároveň není možné si myslet, že po čtrnácti dnech kurzu už umím surfovat navěky. V kurzu je třeba strávit i další léto. Surfování se sice nezapomíná, ale je potřeba ho neustále obnovovat.
Vždycky mi vrtalo hlavou, jak instruktor pozná správný spot.
U surfování je nejdůležitější zkušenost. My Češi s tím budeme mít vždycky problém, protože oceán neznáme od malička. Na kurzu se snažím učit klienty základy, aspoň jim vštípit, jak se například může změnit počasí. Nebo aby nechodili na spot, který neznají. Může se zdát vynikající, ale musí jim být divné, že tam nejezdí žádní lokálové. To může být varování před nebezpečím pod vodou.
Surfoval jste po celém světě. Co byste doporučil, kde to máte nejraději?
Líbí se Španělsko, výborně jsem si zajezdil v Dominikánské republice. Dobré to bylo i v Kostarice, ve Státech na východním pobřeží, ve Francii, na Lanzarote, v Indonésii, Austrálii, na Zélandě. Na každém místě se oceán chová jinak, voda je různě teplá, to je na surfování krásné. Proto jezdí Španělé, kteří můžou surfovat doma, na druhý konec světa. Chtějí poznat jiné vlny.
Určitě listujete surfařskými časopisy, které píšou nejen o sportu, ale i o životním stylu. Vidíte se třeba za deset patnáct let, jak žijete v domku na pláži, zarostlý, pokérovaný, v jedné ruce desku, u nohou psa, s vlastní půjčovnu surfů?
Bylo by to hezký, ale asi to nepůjde. Když jsem byl v Austrálii, viděl jsem chlápky, jak si jdou sjet pár vln před prací, z neoprenu se přímo na pláži převlékali do obleků. Možná kdybych žil v Karibiku na nějakém ostrově daleko od lidí... zatím však tak daleko nevidím.
