Jak jsem doklopýtal na Sněžku. Pro dětský sen

  • 24
Těžce popadám dech, tep je o něco málo vyšší, než mi doporučují lékaři. V nohách mám víc než sedmnáct kilometrů, mám toho plné zuby, stíhám ovšem mezi nimi cedit ošklivá slova. Posledním krokem zakopávám a doslova padám na vrchol. Mám tě, potvoro nejvyšší. Usmívám se. Jsem na Sněžce.

Byl jsem tam jako malý s babičkou a dědou, ale už si to moc nepamatuju. Pak jsme se spolu tak nějak míjeli. Sice se každý rok vídáme, ale je to vztah na dálku. Běhání po horách sice bylo vždycky mým snem, ale buď na to nebyl čas, nebo mi to nedovolilo zdraví. Teď jsme se utkali a skončilo to plichtou. Já to tak nějak dal a nevzdal se a Sněžka snesla mé dupání a funění.

Meditace během

Na Sněžku mě přivedly dvě věci. Nápad zdolat koncem června šumavskou štreku z Lenory do Špičáckého sedla a telefonát kamaráda z občanského sdružení Ano, ano Pavla Zacha. Pětadvacátého května prý pořádají akci s mottem "Pro dětský sen uděláme cokoliv - třeba vyběhneme na Sněžku." Sdružení pomáhá dětem z dětských domovů a se zdravotním a sociálním handicapem. Toho dne budu bohužel jinde, ale řekl jsem si, proč to v rámci tréninku na Šumavu nepodpořit.

Řeklo se to snadno, ale realita byla samozřejmě krušnější. Už v prvním kopci na Strážný ztrácíme kameramana Šimona, který s batohem na zádech tlačí kolo. Je nám ho s Márou líto a musíme konstatovat, že to má fakt o dost těžší než my. Nám se běží vlastně dobře, a to máme na nohách "freečka", které chceme prověřit i v trochu drsnějších podmínkách. Počasí je parádní, ani horko, ani zima. Pro mě, kardiaka po operaci srdce, ideální. Na zádech si nesu opravdu lehký batůžek, který má pouhých 180 gramů, v něm jen pár věcí.

Hned ze Strážného se nám daří zakufrovat, protože v běžecké euforii nekontrolujeme značky a místním občanem likvidujícím u silnice staré televizory se necháváme poslat kamsi do lesa. Cesta je to pěkná, o tom žádná, ale končí po 500 metrech u ohrady. Ale kiláček sem, kiláček tam, kdo by to na začátku řešil, když nám navíc krásně svítí slunce!

Výběh měl rozhodně atmosféru.

Sníh v polovině května

Počasí se opravdu vyvedlo a všechno jde, jak má. Když to není úplný krpál, kecáme o všem možném. Holky, vztahy, sny, práce, prostě klasika, kterou běžně řešíme v hospodě. Jen je tady u toho člověk víc zadýchaný. Ale navíc ta panoramata a v tuhle dobu skoro hmatatelný klid. Úplná mentální obroda.

Když Luční, tak borůvkový koláč

Moje kápézetka na Sněžku

Pár müsli tyčinek, kapesníky, slabou bundu a triko. A pak taky peníze, doklady, kartu pojištěnce, GoPro kameru a externí baterky. To vše v ultralehkém batohu Race Pro Extreme 4, který váží neuvěřitelných 180 gramů a skrývá horizontální vak (hydrapak) na dva litry. Je našit přímo do konstrukce batohu, takže primární část celkové váhy nesete na bedrech, v ose pohybu, a systém je citlivější k ramenům a zádům. Hlavní komora batohu má obsah 4 litry, záda nejsou vůbec polstrována, takže je batoh "přicuclý" k zádům. Bederní část má ještě další dvě malé kapsy na tablety, tyčinky atp.

Race Pro Extreme 4 byl užitečným společníkem.

Sice jsem si ho jako nešika špatně nastavil, ale i tak se běželo pohodlně.

Když přibíháme Na Rozcestí, Šimon se s námi loučí a vrací se zpět do Vrchlabí pro auto. Sraz si dáváme na Výrovce. Fasuju GoPro kameru a pokračujeme. Z Výrovky je to pěkný stoupák, a když jsme nahoře, krásně pod sebou vidíme Luční boudu a vedle ní Sněžku.

Když sbíháme na Luční, Mára zavelí: "Tady zastavíme a dáme si domácí borůvkový koláč. To je povinnost. A taky nutnost před závěrem." V rytmu otřesů svých těžkopádných kroků přikyvuji a dodávám: " A-k-to-mu-ko-fo-lu-jo."

Ta sladkost měla božský rozměr a já se trošku bojím, že už nebudu chtít vstát a objednám něco ostřejšího. Jsem jak naspeedovaný, tudíž nebezpečný. To asi ty endorfiny a rychlý cukry. Fofrem tedy radši vstáváme a běžíme na finále.

Pod naší nejvyšší jsme za chvilku a Mára se ptá: "Delší a příjemnější cestou, nebo kratší a horší?" Než stihnu odpovědět, je mi z jeho pohybu jasné, že vybral tu zajímavější. A mně začíná nejhorší část běhu, vlastně se už o běh ani nepokouším a jsem rád, že jsem. Stoupám v mátožném tempu a moc chci, aby to skončilo. Utrpení není tak dlouhé, ale je to jedno z těch, která si budu pamatovat.

Pak už jsem nahoře a doslova padám na vrcholu Sněžky k jejím nohám.

V bufáči, či co to tam je, si dáváme čaj, odmítáme focení s polským šéfem hor za peníze a děláme pár svých fotek. Slunce se schovává za mraky a fouká. Pomalu klusáme zpátky a shodujeme se, že i na Sněžku se dá vyběhnout v botách, které se spíš hodí do méně náročného terénu. Chce to ale ve "freečkách", které mají simulovat běh naboso, trénovat a nohy na to připravit. 

Těch osmnáct kilometrů trvalo asi dvě a půl hodiny, ale to není zase tak důležité. Vím, proč jsem to běžel, a jsem rád, že můžu pomoci akci, která se tady koná 25. května. Určitě na ni přijďte, a jestli půjdete pěšky nebo pojedete na kole nebo poběžíte, je přece úplně fuk. 

Jo, Máro, díky za podporu.