„Řeším s nimi všechno, výměnu nebo koupi bytu, pojištění, třeba i návštěvu lékaře,“ říká Milan Holub, který jinak pracuje jako preventista u ústecké městské policie.
Kdy jste začal tlumočit?
Už jaké malé dítě. Oba rodiče byli neslyšící. Skoro do tří let jsem nemluvil, doma jsme komunikovali pomocí znakového jazyka. Až když jsem nastoupil do školky, naučil jsem se mluvit a všechno dohonil. A rychle jsem pak začal tlumočit rodičům.
Jak na dětství vzpomínáte?
V rodině, kde jsou rodiče neslyšící, to mají děti těžší. Děti se naučí velmi rychle spoléhat samy na sebe, nic jiného jim nezbývá. Rodiče jim nemůžou poradit třeba s tím, kde se píše jaké i, nebo něco vysvětlit, protože sami spoustu slov neznají. Můžu říct, že nejen já, ale obecně děti neslyšících rodičů strašně rychle dospějí. Jak naši zjistili, že umím mluvit, tak jsem s nimi chodil na úřady, k lékaři a v podstatě za ně rozhodoval. Dříve tlumočníků nebylo tolik jako dnes, musel jsem jim pomáhat.
S čím se neslyšící nejčastěji při komunikaci potýkají?
Každý člověk, tedy i neslyšící, potřebuje informace. Sluchově postižení čtou knihy, noviny, dívají se na televizi. Problém je, že neslyšící člověk spoustu slov nezná. Oni to slovo přečtou, ale nerozumí mu. Když řeknu, že křupe sníh, samozřejmě vědí, co je sníh, ale ne, co to je „křupe“. My slyšící máme spoustu zdrojů, z nichž čerpáme informace, ať je to rádio či televize. Neslyšící si titulky v televizi přečte, ale zase není jisté, že jim rozumí. Úsudek si tvoří hlavně z toho, co vidí. A ne vždy správně.
Je těžké naučit se znakovou řeč?
Když jste neslyšící, perfektně se ji naučíte ve škole. Ale naučíte se znakovat, dá se říci, spisovně. Jenže při běžné komunikaci mezi sebou neslyšící používají i hovorovou znakovku. A jiná je v Praze, jiná v Brně. Přijedete na Moravu a ne všemu rozumíte. I já jako tlumočník z toho mám někdy těžkou hlavu. (úsměv)
Za jak dlouho lze jít tlumočit?
Za dva až tři roky, záleží na šikovnosti. A taky na tom, že každý neslyšící je originál a potřebuje individuální přístup. Každý, kdo pracuje s lidmi s jakýmkoli handicapem, musí mít opravdu pevné nervy. Musím počítat s tím, že neslyšící hned neporozumí tomu, co říkám. Opakuji někdy i dvacetkrát třicetkrát, než pochopí.
Komu nejčastěji pomáháte?
Komukoli. Tlumočím mladým i seniorům. Když má neslyšící problém, objedná si tlumočníka a my se mu snažíme pomoct. Každé pondělí a středu se scházíme v Centru pro sluchově postižené a tady se domlouváme na termínech. S někým jdu k lékaři, s někým na úřad, k soudu, na policii, prostě kam je potřeba. Ideálně to chci vědět alespoň dva dny dopředu, abych se mohl připravit a nemusel odcházet z práce.
S čím nejčastěji neslyšícím pomáháte?
Řeším s nimi všechno, koupi bytu, výměnu bytu, pojištění, návštěvu lékaře. Neslyšící dnes běžně mají řidičák. Chodím s nimi do autoškoly a učivo jim tlumočím. Značky a křižovatky se samozřejmě musejí naučit sami, se zbytkem pomůžu. Teď právě jdu s jedním neslyšícím na sexuologii. Handicapovaní mají stejné problémy jako ostatní, akorát si to nedokážou vyřídit sami. Jednou jsem nemohl paní doprovodit na vyšetření. Domluvil jsem se sestřičkou, že paní přijde sama. Ale jak ji sestřička pozná? Normálně zavolá vaše jméno. V tomto případě jsme domluvili, že paní bude mít zelený kabát a sestřička věděla, že v tu určitou hodinu se musí v čekárně dívat po něm. Situace, které nám zdravým přijdou normální, jsou pro neslyšící problém.
Jak to funguje třeba u soudu?
Při soudním řízení většinou vědí, že účastníkem je neslyšící. Tak měsíc dopředu pošlou tlumočníkovi pozvánku, aby jednání proběhlo bez problémů.
Tlumočil jste třeba i ženě při nějakém choulostivém vyšetření?
I to se mi párkrát stalo. Ženu ale jen doprovodím do ordinace a u toho samotného vyšetření nejsem. Potom mě lékař zavolá zpátky a mým prostřednictvím sděluje pacientce výsledek, jak bude léčení probíhat, kdy má přijít na kontrolu. Každý tlumočník je přitom samozřejmě vázán mlčenlivostí.
Může tlumočit každý, kdo ovládá znakový jazyk?
Tlumočit může, ale pro tlumočení na úřadech je třeba složit zkoušky a získat osvědčení. Já je skládal asi před dvaceti lety a tehdy jsem si říkal, že je to zbytečné, že přece umím tlumočit. Ale dnes jsem rád, že osvědčení mám. Ale vzdělávám se pořád.
Domluvím se znakovým jazykem všude?
Každá země má svůj znakový jazyk. Existuje mezinárodní znakový jazyk, a pokud se ho naučíte, domluvíte se všude. Neslyšící dneska cestují po celém světě a domlouvají se právě mezinárodním znakovým jazykem na sociálních sítích. Pak mají jistotu, že tam, kam jedou, se domluví. Ačkoli s handicapem, snaží se žít plnohodnotný život.
Přibývá neslyšících, nebo je jich pořád přibližně stejně?
Z praxe se mi zdá, že jich spíš ubývá. Dnes jsou k dispozici kvalitní sluchadla nebo kochleární implantáty, což dříve nebylo. Rodiče, kteří mají neslyšící dítě, se mohou zdarma učit znakový jazyk. Je ale nutné si uvědomit, že třeba sluchátka zesilují nejenom lidský hlas, ale veškeré zvuky. Znamená to, že neslyšící se sluchadly či implantátem slyší, ale nerozumí. Stačí otevřené okno v místnosti a ten hluk, který zdravý člověk ani nevnímá, neslyšícího strašně ruší. Na úřadech žádáme, aby na chvíli okno zavřeli nebo ztlumili rádio. Hodně tím neslyšícímu pomohou.
Tlumočíte jen při domluvených termínech, nebo jste po ruce kdykoli?
Ve dne v noci. Nedávno mě v noci zavolali z nemocnice, ale nevadí mi to.
Pracujete jako preventista Městské policie v Ústí nad Labem. Nemáte problém s uvolňováním, když jdete tlumočit v pracovní době?
Pokud to jde, snažím se s klienty domlouvat spíš na odpoledne. Někdy je potřeba tlumočit v pracovní době u soudu, na důležitém vyšetření či na policii. Musím říct, že mi zaměstnavatel vychází maximálně vstříc, s uvolněním jsem neměl nikdy problém.
