Helena Hingarová z litoměřické diakonie už léta zkouší nové cesty, jak komunikovat s lidmi s mentálním handicapem. Do povědomí širší veřejnosti se dostala díky streetartové výstavě průhledných soch, které před rokem vytvořila s klienty diakonie.
Co pro vás znamená Národní cena sociálních služeb – Pečovatelka roku 2018?
Nejvíce si vážím toho, jak mnoho lidí mi posílalo hlasy a prožívali to se mnou. Byla to taková smršť přátel, známých, spolupracovníků, našich klientů a hlavně jejich maminek a tatínků. Hodně pro mne však znamená i cena samotná, protože je velice potřeba, aby o sociálních tématech bylo slyšet. Je to ocenění naší práce, která mnohdy bohužel není moc vidět a málo se o ní mluví.
Jaké práci se v litoměřické diakonii věnujete?
Jsem sociální pracovník v centru denních služeb. Moje práce je však hodně specifická tím, že se více než papírování věnuji práci s klienty na artefiletických skupinách.
O co přesně jde?
Lidé spíše znají arteterapii. Na rozdíl od ní však artefiletika není terapií, tedy léčbou, ale cestou k sebevyjádření a komunikaci. Když má klient nějaké trápení nebo naopak radost a nedokáže to říct slovně, může obrázkem vyjádřit to, co prožívá.
Helena Hingarová
|
Jak taková práce vypadá?
Vytváříme výtvarná díla, o kterých následně hovoříme. Když člověk tvořivě zpracovává téma, které ho trápí, něco si při tom uvědomuje a problém se mu otevírá. Důležitým momentem je také skupina, která reaguje na jednotlivce, reflektuje ho a hledá další způsoby vyjádření.
S jakými lidmi pracujete?
Mou klientelou jsou dospělí lidé od 18 do 64 let s lehkým a středním mentálním postižením. Jsou to lidé, kteří se verbálně vyjadřují, ale někteří používají i ruce, nohy, mimiku a gestiku. Vnímají, odpovídají a většina z nich se pohybuje. Ve skupině jich mívám okolo patnácti.
Jak artefiletika lidem pomáhá?
Klienti si do skupiny přinášejí témata, která jsou pro ně těžko uchopitelná. Častým tématem je v poslední době například úmrtí, protože našim klientům nyní odcházejí blízcí lidé a oni se s tím neumějí sami popasovat. Dalším velkým tématem jsou vztahy. Jednak tu máme několik dvojic, které prožívají jak své radosti, tak svá nedorozumění, jednak řešíme také vztahy s rodiči.
Objevují se v úvahách vašich klientů také otázky spojené s jejich budoucností?
Velkým tématem pro naše klienty je nyní otázka chráněného bydlení. Rodiče našich klientů stárnou a mají obavy, co bude s jejich dětmi, až se o ně nebudou moci postarat. Připravujeme proto chráněné bydlení komunitního typu v budově bývalých dělostřeleckých kasáren, kde by mohli najít druhý domov. Tito lidé s mentálním postižením se znají už od školy a prožili spolu už mnoho let, pro jejich rodiče by bylo velkou úlevou, kdyby mohli jednou společně bydlet.
Přibližte více zmíněnou streetartovou výstavu průhledných soch...
Mám ráda sociální přesahy své práce a propojování lidí s handicapem i bez. Výstavou jsme se snažili odbourat možné předsudky vůči lidem s mentálním postižením a dát najevo, že součástí společnosti jsou nejen silní, výkonní a nadějní jedinci, ale také lidé křehcí, kteří potřebují naši pomoc. Sochy jsme vytvořili průhledné, zrovna jako jsou pro nás někdy „průhlední“ lidé s postižením, když je potkáváme na ulici.
Sochy jste vyráběli spolu s klienty, jak to probíhalo?
Byl to dlouhodobý, téměř celý rok trvající proces. Do každé sochy jsem chtěla vtisknout konkrétní příběh člověka, kterého dílo představuje. Byla to veliká artefiletická práce, která sice není vidět, ale mám za to, že se ji do soch podařilo promítnout. Hledali jsme, čím je každý člověk jedinečný. Když se to před klienty otevřelo, byli z toho sami překvapeni a velice dojatí. Tato práce přinesla hodně silné okamžiky.
Dá se nějak pozorovat, jak sochy pomohly vztahu mezi lidmi ve městě a klienty?
Během výstavy jsem vyslechla velké množství nádherných komentářů. Řada maminek s dětmi obcházela všechny sochy ve městě a všichni si četli příběhy zpodobněných klientů. Přicházelo nám neuvěřitelně mnoho kladných reakcí od veřejnosti. To je pro mě zpětná vazba, že to byla dobrá myšlenka a že toto téma lidé vnímají. Myslím, že i díky tomu jsem vyhrála tu cenu.
