Na sever Čech jste se dostal roku 1974 poté, co vám coby politicky nepohodlnému faráři režim zapověděl vaši rodnou Prahu. Kam vás uklidili?
Do Chotiněvsi, kde shodou okolností žila spousta volyňských Čechů. Navzájem jsme si sedli. Byli to chlapi, kteří zažili stalinismus i nacisty na Ukrajině a zpět do vlasti se vrátili přes Duklu. V Chotiněvsi jsem pak pořádal nejen kázání, ale i semináře, na které později jezdili lidé z disentu či undergroundu včetně Václava Havla.
Takže Chotiněves byla kvůli vám v hledáčku Státní bezpečnosti?
Byla, ale estébáci kolem našlapovali opatrně. Stáli za mnou totiž právě volyňští Češi, bojovníci z Dukly, členové Svazu protifašistických bojovníků. Vytvořili kolem mě ochrannou hráz. Když mi komunisté odebrali souhlas k výkonu duchovenského povolání, tak volyňští Češi každý rok psali Ministerstvu kultury, aby mi ho vrátili. Nakonec se to podařilo.
Souhlas vám komunisté odebrali kvůli podpisu Charty 77?
Bylo to až v roce 1979 hlavně kvůli účasti na soudu s Václavem Havlem. Ale Charta v tom také sehrála roli. S jejím podpisem jsem přitom váhal tři měsíce. Měl jsem dvě děti a s manželkou jsme si říkali, co bude dál, až mě zavřou. Když se ale pohybujete v určitém okruhu lidí, tak bylo neúnosné Chartu nepodepsat.
Znovu jste směl kázat až v roce 1987. Co jste do té doby dělal?
Kázal jsem neoficiálně. K tomu jsem pracoval jako odečítač vodoměrů. Zní to paradoxně, ale byl jsem svobodný v nesvobodné zemi. Odečítal jsem jednou vodoměry na náměstí ve chvíli, kdy tam lidé povinně protestovali proti americkým raketám. Byli tam i moji známí a hrozně se přede mnou styděli. Byli v kravatách, já špinavý, ale styděli se oni. Největší svobodu jste měl, když jste komunistům jasně řekl, že v tom s nimi nejedete.
Pak to prasklo. Jak vzpomínáte na ony chladné listopadové dny?
Byla to euforie. První shromáždění tu svolali studenti bohoslovectví na Dómském pahorku. Měli jako jedni z mála cyklostyl, každá blána byla evidovaná a muselo se dokládat, co se tiskne. Ale kluci řekli, že už na to kašlou, a namnožili mi několik set pozvánek na další shromáždění na náměstí, které bylo 24. listopadu. Hned další den jsme založili Občanské fórum a jali jsme se odvolávat dlouholeté funkcionáře KSČ. Říkali jsme jim: Hoši, od zítřka tu nebudete. A jestli neodejdete, bude generální stávka. Bylo to trochu komediální, ale skutečně jsme systém měnili.
Volby v květnu 1990 vás vynesly do České národní rady. Přišlo s velkou politikou vystřízlivění?
Přišlo a bylo hodně bolestivé. Havel si tehdy vymyslel, že jde o volby nanečisto, takže budeme poslancovat jen dva roky do řádných voleb. A to byly přesně ty dva roky, které využil Václav Klaus. Mobilizoval partu lidí, kteří pochopili, že Havlovy ideály jsou sice hezká věc, ale že jde hlavně o prachy. V radě vedle mě seděl poslanec Petr Čermák, který byl předtím k režimu loajální. Pamatuji si, jak na mě jednou řval: „Ty debile, ty nechápeš, že teď jde o moc, o prachy, teď se zakládají majetky na staletí dopředu.“ Byl mi tak odporný, že jsem požádal, ať vedle něj nemusím sedět.
Jenže zatímco vy jste se v roce 1992 vrátil ze sněmovny k farářování, tak Petr Čermák se stal ministrem vnitra.
Tahle krevní skupina bohužel získávala moc i sympatie lidí. To bylo pro mě hrozné. Víte, já velmi intenzivně prožíval už Pražské jaro, takže mě silně zasáhlo, jak rychle lidé, kteří se ještě nedávno účastnili Palachova pohřbu, sklopili uši. To pro mě bylo víc zdrcující než sovětské tanky. Zklamání z Listopadu bylo tak veliké, jak rychle opadlo nadšení lidí.
Co pak může idealista dělat?
Udržovat naději. Naděje je jako svíčka, která o to víc svítí, oč je temnější okolí, psala Charlotta Masaryková dceři Alici do vězení. Naděje byla i jedním z hlavních témat Václava Havla. To vystřízlivění bylo tak hrozné a emoce vůči Klausovi tak silná, že jsem se zařekl, že do politiky už nikdy nepůjdu, a soustředil jsem se na práci v diakonii, tedy službu lidem.
V roce 2000 jste ale kandidoval za KDU-ČSL do Senátu. Proč?
Nechal jsem se přemluvit. Myslel jsem, že něco změním, ale jedinec v Senátu nezmůže nic. Díru do světa jsem ale udělal. Klaus se snažil umrtvit Ústavní soud, protože ho nesnáší, a tehdy jsem řekl, že je zralý na žalobu z velezrady. (Bártův návrh z roku 2004 nezískal podporu senátorů; loni uspěli jiní navrhovatelé po Klausově amnestii a Senát žalobu podal, Ústavní soud ji ale zastavil - pozn. red.)
Co podle vás vede Václava Klause k tomu, že se dodnes vymezuje proti svému předchůdci?
Ústup z prezidentské pozice je těžký, obtížně se s tím vyrovnával i Havel. Takže chápu, že se Klaus snaží zviditelňovat, jak to jde. Kdysi byl na besedě na litoměřickém gymnáziu a jeden student mu položil nepříjemnou otázku. Klaus na to řekl: „Když se někdo potřebuje zviditelnit, tak si rýpne do veličiny.“ A on teď dělá to samé s Havlem.
Žije se nám 25 let po revoluci dobře?
Žijeme ve velmi dobrém období. Jsme v bohaté části světa, 70 let se tu neválčilo, je tu svoboda, ač je někdy složité domoci se práva. Ale je tu řada věcí, které nejsou správně. Třeba lichva. Neumíme pracovat s minoritami. Problémem je i šedá ekonomika, kdy lidé okrádají stát na daních. Chybí tu základní mravní zásady, že se nekrade, že se má říkat pravda. To je dědictví dlouhých let nesvobody. Zkazit společnost lze rychle, ale napravit ji jde pomalu.
Přesto když mluvíte o minulém režimu, necítím z vašeho hlasu zášť. Čím to?
Nevzpomínám zkrátka na tu dobu ve zlém. Měl jsem kolem sebe výborné lidi, kteří mě formovali. To je i případ Václava Havla, který podle mě navazoval na to nejlepší z naší politické kultury, co lze nalézt u Borovského či Masaryka. Nebýt jeho, můj osud by se ubíral jiným směrem.
