Na rozdíl od mnoha parasportovců, kteří k hendikepu přišli vinou úrazu, Petráček nikdy nepoznal, jaký je život bez něj.
„Narodil jsem se s vadou horních končetin a deformací kolenních kloubů,“ vysvětluje v pořadu Handi Talks na O2 TV Sport. „Asi mám výhodu, že je to vrozené, protože jsem se s tím učil žít odmalička a je to pro mě jednodušší,“ připouští.
Handi TalksV pořadu Terezy Kubíčkové na O2 TV Sport se diváci seznámí s řadou těžkých osudů, nepříjemných proher, ale i nezapomenutelných úspěchů hendikepovaných sportovců. „V první sérii máme natočeno osm dílů. Každý nabídne přibližně dvacetiminutový medailonek. Motto pořadu zní Ze dna na vrchol,“ řekla autorka projektu. Díl s Arnoštem Petráčkem odvysílá stanice v pondělí ve 22:30 |
Snáz se s hendikepem přiměl fungovat. „Prožil jsem nádherné dětství, rodiče podnikali v penzionu na Lipně, kde byl bazén a já se tam naučil plavat.“
I přes radostné chvíle se ale veselý kluk bohužel nevyhnul škaredým komentářům.
„Od první do třetí třídy jsem chodil do centra Arpida pro hendikepované studenty, pak jsem se musel integrovat do normální školy, což nebylo vůbec jednoduché,“ vzpomíná Petráček na dobu, kdy ho spolužáci kvůli odlišnému vzhledu šikanovali.
„Zažil jsem kvůli tomu dost těžké období,“ vysvětluje. Od bolestných poznámek ho vysvobodila až střední a následně vysoká škola. „Na Technicko-ekonomické univerzitě v Budějovicích, kde jsem studoval bakalářský obor Ekonomika podniku, jsem se cítil úplně nejlíp.“
Petráček se ale i díky nepříjemným interakcím naučil spoléhat hlavně sám na sebe. „Hendikep ke mně patří, snažím se žít jako normální kluk. Mám spoustu zdravých přátel a přítelkyni, která mi hodně pomáhá,“ přiznává.
V bazénu jsem svobodný
Nejvíce mu ale, jak sám říká, pomáhá čas v bazénu. „Voda je můj život, dala mi hodně jak ve sportovní, tak v osobní rovině. Díky ní jsem se mohl zapojit do zdravé společnosti,“ vysvětluje Petráček, který nejen sportováním dokazuje, že i s hendikepem si člověk může plnit sny.
„Jednou jsem zmínil, že si chci zkusit řídit autobus, což mi Jana (přítelkyně) pomocí organizace Cesta za snem umožnila,“ nadšeně vypráví Petráček, který se ale nedržel při zemi a vrhl se ještě na větší výzvu. Do role pilota ultralehkého letadla.
Arnošt Petráček
„Chtěl jsem boeing 737-800, ale to úplně nešlo. Tak aspoň ten ultralight,“ směje se houževnatý sportovec. „Ale určitě to byl krásný zážitek.“
Nejhezčí zážitky mu však přineslo hlavně závodní plavání. Už v jedenácti letech dokázal, že se z něj klube obrovský talent, když uspěl na Karlovarském pohárku. „To byl tenkrát obrovský úspěch,“ vzpomíná.
„V patnácti jsem byl druhý na juniorském mistrovství světa, což byla další velká medaile,“ vypráví Petráček, který se jen o dva roky později jako sedmnáctiletý podíval i na svou první paralympiádu v Pekingu.
Téměř nevidí, ale ze svahu se řítí devadesátkou. Žiju naplno, říká paralyžař |
„Posbíral jsem tam hrozně cenné zkušenosti a naučil se, jak to na takové akci chodí,“ vzpomíná. A nejen to. Už tehdy vybojoval ve své královské disciplíně na 50 metrů znakem čtvrté místo. O čtyři roky později skončil v Londýně pátý a na další paralympiádě v Brazílii už plaveckou trať ovládl.
„Zlato z Ria je pro mě asi úplně nejcennější, všechno, co přišlo potom, je bonus,“ dojímá se Petráček. „Jsem rád, že jsem se dohrabal ještě do Tokia,“ uznává sportovec, který z japonské paralympiády nakonec přivezl další medaili, tentokrát stříbrnou.
I přesto, že chtěl profesionální kariéru dávno ukončit, touha po závodění ho zatím nepustila. „Řekl jsem si, že jedu dál, přesněji do Paříže. Mám tam jeden velký úkol, musím vyplavat evropský, světový a paralympijský rekord, do čehož dám úplně všechno,“ slibuje Petráček, který možná ke sbírce cenných kovů a rekordů přidá zanedlouho další.
