Po neštěstí sice o nohu bojoval, po dvou letech ale podlehl nátlaku doktorů a část od kolene dolů si nechal amputovat. Na aktivní život nezanevřel a začal přemýšlet o tom, jakým sportovním směrem se vydá.
„Rozhodoval jsem se, jestli se dám na biatlon, nebo radši na alpské lyžování, které mi nakonec šlo lépe,“ vypráví Lidinský pro pořad Handi Talks na O2 TV Sport, jak se hned tři měsíce od získání první protézy pustil do tréninků na svahu.
Handi TalksV pořadu Terezy Kubíčkové na O2 TV Sport se diváci seznámí s řadou těžkých osudů, nepříjemných proher, ale i nezapomenutelných úspěchů hendikepovaných sportovců. „V první sérii máme natočeno osm dílů. Každý nabídne přibližně dvacetiminutový medailonek. Motto pořadu zní Ze dna na vrchol,“ řekla autorka projektu. Díl se Miroslavem Lidinským odvysílá stanice v pondělí ve 21:30. |
„Na prvním mistrovství republiky jsem kroužil daleko od bran, plál jsem jako vítr, ale když jsem projel cílem, byl jsem nesmírně šťastný, že jsem sjel svůj první závod,“ vzpomíná s úsměvem na tváři.
Z českých kopců to Lidinský dotáhl až na paralympiádu v Pchjongčchangu. „Šel jsem do toho naplno, což dokazuje i můj úspěch, kdy jsem se perfektně zamotal do sítě při sjezdu,“ popisuje situaci, kdy mu na zdravé noze vypnulo vázání a on vyletěl z trati.
Naštěstí se, jak sám říká, snažil dopadnout tak, aby si už neublížil.
Kromě lyžování našel Lidinský zalíbení také v golfu, ve kterém posbíral nespočet trofejí, a stal se dokonce prezidentem České golfové asociace hendikepovaných.
Největší úspěch zaznamenal v rakouském Zell am See, kde v roce 2010 získal titul vicemistra Evropy. „Nebyl jsem pod takovým tlakem, protože jsem soutěžil proti zkušeným hráčům, takže jsem mohl jen překvapit. To se nakonec stalo, nějak jsem ten titul uplácal, na což jsem byl opravdu pyšný.“
Mezi lety 2010 až 2015 vyhrál šestkrát Evropský pohár EDGA, tolikrát ovládl také mistrovství republiky, trofeje z dalších domácích turnajů už ani nespočítá. „Dost jsem pomohl propagaci paragolfu u nás, z toho mám velkou radost.“
Lákalo ho vyzkoušet ještě třetí sport, a tak zakotvil tam, kam ho srdce celý život táhlo: ke zbraním. Lidinský se začal věnovat paratrapu, střelbě na asfaltové holuby.
„Mám k tomu velký vztah, jelikož pocházím z myslivecké rodiny,“ vysvětluje. „Pro maminku je to velká satisfakce k tomu, že jsem se nestal lesníkem.“
Miroslav Lidinský při nasazení v provincii Hilmand v Afghánistánu v jednotce SOG
Milovaná činnost mu přináší nejen radost, ale také skvělé výsledky. Na mistrovství světa v Sydney skončil jako nováček osmý, při prvním startu na Světovém poháru vystřílel v Al Ajnu zlato.
„Je to dlouhá cesta a já jsem stále na jejím začátku, nesmím usnout na vavřínech,“ ví Lidinský. „Trénuju v Dukle s Davidem Kosteleckým a Jirkou Liptákem, pořád mám od nich co odkoukávat.“
Třeba to, jak uspět na paralympijských hrách v Paříži, na které se Lidinský pilně připravuje. „Hlava je to, co dělá výsledek.“
V tom může mít proti soupeřům výhodu, protože je jako bývalý voják na psychickou zátěž zvyklý. S grácií ustál i své zranění.
„Nikdy toho nebudu litovat, je to součástí důležité práce, kterou jsem dělal, a všechno, co se stalo, se stát mělo.“
