Jak velkou část vaší práce momentálně tvoří rekonstrukce historických objektů?
Musím říct, že je jich více než novostaveb. Rekonstrukcí je hodně. Podíleli jsme se, kromě jiného, třeba na opravách v klatovském jezuitském kostele, pracujeme také na kostele plaského kláštera.
Jaká specifika obnova historických areálů má a jak se liší od práce na novostavbách?
Věnuji se rekonstrukcím dlouhá léta, takže jsem se naučil jít ve stopách architektů minulosti. Dělám i tvůrčí moderní architekturu, ovšem když pracuji na opravách, musím nejprve poznat tvůrce stavby a pochopit jej. Důležité je vědět, co je pro něj specifické. To je pro tuhle práci důležité. Některé stavební prvky najdete u každého architekta, jiné jen u toho vybraného, a to je podstatné poznat. I když do kostela umístíme moderní vybavení, musíme se přizpůsobit tomu prostoru. Pokud vytváříme novostavbu, máme mnohem větší svobodu.
Ke konci se chýlí několikaletá náročná rekonstrukce plzeňské katedrály svatého Bartoloměje. Na čem jste se v rámci oprav podíleli?
Vnějškem kostela jsme se tentokrát příliš nezabývali. Jenom jsme opravili svatého Bartoloměje nad portálem a zhotovila se kopie kříže na východní straně. Korpus Krista byl ve špatném stavu. Je tam od roku 1634, byl poničený, rozpraskaný. A změn doznala Olivetská hora za mříží. Klíčová byla kompletní obnova interiéru včetně veškerého vybavení. Zdi se musely vyčistit kartáčkem v podstatě bez použití chemie. Vyčistili jsme podlahu, zrestaurovali malby.
Učinili jste během rekonstrukce nějaké nečekané objevy?
Když jsme postavili lešení, zjistili jsme, že jsou v klenbě střely. Myslel jsem si, že vznikly, když přišli Američané do Plzně a Němci na ně stříleli z věže. Zjistil jsem ale, že rány šly z opačné strany. Ptal jsem se místních historiků. Nikdo nic nevěděl. Řekl jsem to jednou bratrovi Emilovi. A ten mi podal vysvětlení.
V květnu roku 1945, když mu bylo sedm let, k nám prý přišel strejček Chudáček s tím, že byl v kostele a tam dorazili Němci. Bylo to hodinu před příchodem Američanů. Nacisté lidi vyháněli. Oni nechtěli katedrálu opustit, a tak začali Němci střílet do klenby. Zezdola rány nebyly vidět. Nahoře jsme našli dokonce zavrtanou střelu. Další nález na nás čekal při dělání nové podlahy kúru. Pod ní na stěně mezi věžemi byly monumentální renesanční malby. Ty symbolizovaly Víru a Naději. Chyběla Láska, která se zřejmě nacházela nad nimi v později ubourané části. To byl objev, který jsme nečekali.
Významný poklad ukrývalo i almárium nad sakristií. Byla tam uchovávána roucha. Ve třech truhlách a ve dvou skříních z roku 1450. Ty jsme restaurovali. Takový soubor gotického nábytku o tolika kusech je v Česku jedinečný. V republice jsou tak tři desítky kusů a tady jich máme pět. Zachránilo je úzké točité schodiště, nikdo je totiž nechtěl snášet dolů a vyměnit za jiné. Velkým technickým problémem pak byl vysoký klenební svorník ve Šternberské kapli, který byl uvolněný. Zajistili jsme jej a ještě ho musíme zpevnit.
Před několika lety se mluvilo také o dostavbě druhé věže plzeňské katedrály svatého Bartoloměje.
Myslím si, že jedna věž je u plzeňské katedrály správné řešení. Ve 14. století sice byly dvě věže založeny, ale doba už si žádala něco jiného. Poslední dvouvěžový kostel u nás je v Praze Týnský chrám postavený kolem roku 1400. Později v pozdní gotice už byla u kostelů jen jedna věž. Přišlo jim to tehdy malebnější. Každý sloh má své fáze. Ta raná je většinou svázaná, naplňují se v ní různé kánony, poslední fáze bývá uvolněná.
V Plzni byla zvláštnost, že před husitskými válkami byl kostel uzavřen vysokou stanovou střechou. Bylo to vnímané, že je to dvouvěžový kostel. Proto se v Plzni zakotvilo mínění, že měl dvě věže a jedna vyhořela v roce 1525. To je ale nepřesná interpretace. V Tannerově kronice z roku 1642 je psáno, že druhá věž byla postavena tak, jako by byla nad celým kostelem zdvižená. A to byla ta stanová střecha. Až do konce 20. století ovšem toto vysvětlení nikdo moc nevnímal.
S tím souvisí i vaše další práce, kterou je dostavba druhého ambitu proboštství v Mariánské Týnici.
Tento projekt rozdělil památkáře zhruba tak jako Mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí. Buď byli jasně pro, nebo proti. Bylo to hodně vyhrocené. Ústřední pracoviště památkového ústavu v Praze nakonec rozhodlo, že se stavět může. Ti, co byli proti, argumentovali, že ambit nikdy nestál, a že jde o slupku bez obsahu. To si nemyslím. Místo žije, chodí tam lidé, konají se zde bohoslužby, koncerty, výstavy, navíc jde o poutní místo. Má duchovní hodnotu.
Prožil jsem tam zajímavou zkušenost. Vždycky jsem tam vnímal jako čelo objektu vstup do muzea. Kostel byl spíše upozaděný. Když jsme dostavěli ambit se schodištěm, vše se změnilo. Najednou je kostel tím stěžejním a hlavním bodem. To byl i původní záměr architekta Santiniho. Teď se najednou zdá, jakoby kostel běžel mně vstříc. A ty ambity, které byly asymetrické, teď vypadají jako otevřená náruč. Vůbec jsme netušili, že to takhle může dopadnout. Ale tím, že jsme postupovali podle Santiniho koncepce, dokončili jsme i jeho záměr. A myslím si, že je to dobře.
V České republice asi není moc podobných případů, kdy se historická stavba dokončila v moderní době.
Dá se říct, že je to v rámci naší země unikát. Třeba v Belgii, Severní Francii, Německu či Polsku to bylo jiné. Místní památky byly v mnoha případech zničené během druhé světové války. Bylo třeba je opravit, dodělat. Podobný přístup tam tak byl legitimní. U nás taková potřeba nenastala. Máme tu v podstatě asi jediný příklad, a tím je klášter v Emauzích. Ten je vyřešený pěkně. Ale v našem případě šlo o něco jiného, protože jsme dopracovali myšlenku původního architekta.
Pracujete i na chotěšovském klášteře. Ten je pro vás speciální v tom, že do loňského roku jste byl předsedou spolku pro jeho záchranu. V jaké fázi tam rekonstrukce je?
Jsme tam v podstatě hotoví, dodělává se expozice. My jsme pracovali na částečné obnově konventu, na jeho severozápadním křídle, přízemí jsme upravili celé, patro z poloviny. Tam vznikne muzeum. A také se zde rodí lapidárium originálů barokních soch, které už nemohou kvůli povětrnostním podmínkám stát v krajině. Máme tam prvních sedm soch ze všech koutů regionu. Tři pocházejí z Domažlic, další z Litic, Touškova a Starého Plzence. Chtěli bychom v tom pokračovat.
Co je cílem nového lapidária?
Když se někde zrestauruje socha, originál si vlastník strčí někam třeba do kolny, to je podle mě chyba. Myslím si, že věci, které nemají své místo, se dříve nebo později ztratí. Mým cílem je, aby každé takové dílo našlo nějaké zakotvení. Pro to je podle mě ideální chotěšovský klášter. Prostory v přízemí jsou vysoké šest metrů. Je tam dostatečný prostor, aby socha vynikla. Pro klášter je to dobré v tom, že pro takovou expozici není třeba dělat žádné velké dispoziční úpravy.
Sochy jsou v tomto směru skromné. Těm jen posvítíme, ani jim nemusíme topit. Soch, které by zde mohly být umístěny, je v našem kraji hodně. Plzeňský pískovec bohužel není moc kvalitní. Třeba sochy na Rooseveltově mostě v Plzni potřebují zásah každé tři čtyři roky. Těším se, až se lapidárium otevře, že lidé, kteří o tom rozhodují uvidí, že je to dobré řešení.
Existují lidé, kteří jsou proti?
Setkal jsem se s případy, kdy majitelé nechtěli sochy zapůjčit, protože se o ně báli. Přitom je neměli uložené na nějakém důstojném místě. Já mám obavy, že tyto sochy přijdou k úhoně. Protože se můžou třeba vyměnit lidé na radnici. Přijde někdo, kdo nemá pro umění velký cit, a pak těžko říct, kde a jak díla skončí. Navíc jde jen o zapůjčení. O sochu majitelé nepřijdou. Pokud by pro ni našli lepší využití, smlouva se zruší a socha se vrátí na místo.
Co bylo na opravách v Chotěšově nejsložitější?
Určitě úpravy místního podzemí. Jestli je slavné to v plaském klášteře, tak toto je na daleko vyšší úrovni. V Chotěšově je umístěné na svahu, musí se srovnávat s terénem. Spravili jsme hlavní osy, úpravy jsou důležité kvůli vodnímu systému, který, když něco není v pořádku, dělá neplechu. Základem jsou chodby nádherně vyzděné obrovskými kameny. Je vidět, že stavitel Matěj Kondel se inspiroval v Plasích a zúročil zde dovednosti, které tam načerpal pod vedením architekta Santiniho.
Když v Chotěšově působila armáda, vojáci do podzemí naházeli, co se dalo. Muselo se vše nejprve vyčistit. S tím pomáhalo občanské sdružení Chotěšovská vlna, které také likvidovalo náletovou zeleň. Jeho členové pomohli hodně. Teprve potom jsme tam mohli pustit speleology, kteří začali prostory zajišťovat.
V klášteře dlouhá léta sídlila armáda. Jaké škody tu napáchala?
Vojákům, mladým klukům, nedělalo problém někde něco urazit, rozbít. Celý objekt byl poškozený drobnými nehodami. Zajímavé ale je, že vojáci, jako obyvatelé historických objektů, nebyli nejhorší. Oni využívali objekt podobně jako před nimi jeptišky. Všichni ráno najednou vstali, šli do koupelny, na záchod, seřadili se, vojáci šli na službu, sestry do kostela. Režim byl stejný, jen se vyměnily osoby. Samozřejmě s tím rozdílem, že jeptišky byly k objektu vstřícnější, a když se něco stalo, hned se opravovalo. Vojáci se na to vykašlali.
Ovšem nejhoršími uživateli památek byli zemědělci. Oni zámky využívali třeba jako sýpky. Rozbili okno, strčili tam rouru a dávali dovnitř zrní. Vím také o jednom zámku u Stříbra, kde chovali prasata. Ten byl na zbourání.
Na čem pracujete, co se týče novostaveb?
V Karlových Varech děláme moderní dům přímo v lázeňské části. Navrhli jsme také kostely v Brně a Plzni. S tím plzeňským to kvůli protestu místních vypadá špatně. Lidé jej odmítli kvůli stromům, které na místě rostou. Myslím, že to je jen zástupný problém. Spíše se jim nelíbilo, že by v blízkosti jejich domovů pracovaly bagry. Každopádně biskupství rozhodlo, že proti vůli lidí stavět kostel nebude. V Brně to je jednodušší. Staví se na škvárovém hřišti, které patří hraběnce Belcrediové. Ta pozemek věnovala na stavbu.
Jak ovlivnila vaši práci epidemie koronaviru?
Zatím moc ne. Spíše jenom v nějakých detailech. Pracovali jsem na home office a odpadaly vyjížďky na stavby. Jednání byla hlavně online. Což není úplně špatné, ale není to ono. Když sedíte u stolu, leckdy utrousíte větu, která se může ukázat jako klíčová. Když jste u monitoru, tak ji neutrousíte. Má to jiné zákonitosti. Možná jsme si zatím pouze nezvykli. Očekáváme ale, co bude následovat. Lidé i obce budou mít určitě méně peněz. To se jistě někde negativně projeví.
Katedrála sv. Bartoloměje prochází generální opravou (23. 8. 2018)
23. srpna 2018 |
