Jak se cítíte? Na osmdesát?
Na méně. Roky nepočítám. Věk jsou jenom čísla. Někdo může být u konce se silami v šedesáti a někdo zase mít dost energie ještě v devadesáti.
Nicméně jste letos odešel do jakéhosi církevního důchodu.
To ano. V církvi je pravidlo, že farář a biskupové mají podat rezignaci v 75 letech. O jejím přijetí nebo nepřijetí rozhodne, jak se k tomu postaví nadřízený. Ale v době mých pětasedmdesátin se začal řešit i odchod biskupa Františka Radkovského. Hledal se jeho nástupce, a tak byla otázka mého odchodu stranou. Když přišel nový biskup Tomáš Holub, řekl, že rok nechá vše při starém. Potom mi sdělil, že v mém případě vezmeme za hranici osmdesátku. A to je rozumné.
Vraťme se k začátku vaší cesty k poslání duchovního. Měl jste od mládí jasno, že jím chcete být?
Chodil jsem už na základní církevní školu, ale jasno jsem od mládí zdaleka neměl. Přemýšlel jsem, že by bylo dobré být knězem. Ale také jsem přemýšlel nad tím, že bych mohl být učitelem. Jenomže tehdy tady vládl komunistický režim a od učitelů se vyžadovalo, aby byli bez vyznání a učili v duchu marxismu-leninismu. To jsem nemohl. Na pedagogickou fakultu bych šel rád, ale věděl jsem, že to není možné, protože by na mě měli požadavky, které jsem nechtěl přijmout. Řekl jsem si: Přiznám barvu a půjdu na fakultu bohosloveckou. A ono to vyšlo.
Byla padesátá léta. Nebylo to proto tehdy těžké rozhodování?
Situace v životě leckdy nebývá tak složitá, jak se může zdát. Mnozí biskupové v té době byli proti vstupování do seminářů. Domnívali se, že se ustanovily proto, aby vychovávaly budoucí kněze v duchu marxismu-leninismu. Ale zůstali tam všichni profesoři z Karlovy univerzity. Měli jsme tehdy na fakultě velikou pohodu, protože nás učili profesoři, kteří studovali na Západě. Například v Paříži, Belgii. Bylo přitom paradoxní, že zástupci státu podporovali vstup do semináře. Domnívali se totiž, že se lidé, kteří se z jejich pohledu ještě nevyrovnali s náboženskou otázkou, dostanou k někomu, kdo jim to umožní. Z pohledu státu jsem tedy měl vhodným způsobem nakročeno k dalšímu působení. Tehdejší situace byla prostě docela složitá a téměř ve všem hrála roli politika. My jsme si toho moc nevšímali. Řekli jsme si, že chceme být kněžími, a proto volíme cestu a prostředky, které nám to umožní.
Knězem jste se stal 24. června 1962 a nastoupil do Domažlic. To je oblast, kde je proti zbytku kraje větší počet věřících. Zaznamenal jste při svém působení, že jsou tam pro duchovní lepší podmínky a příznivější atmosféra?
Jistě. Když jsem tam přišel, byl jsem přímo nadšený. Kostel býval plný lidí. Nastupoval jsem od 1. září 1962 a 9. září byla pouť na počest Narození Panny Marie. Kostel byl přeplněný. Potom byl 12. září svátek Marie. Všechny ženy toho jména na Chodsku slaví tento den. A já je tehdy zpovídal od rána celé dopoledne. Pro mě to byl úžasný začátek v roli duchovního. Nadřízeného jsem se stále ptal, co dalšího bych ještě mohl dělat. Bylo mi pětadvacet, žádné jiné zájmy jsem neměl než poslání a práci duchovního.
Po několika letech jste ale odešel působit do jižních Čech. Nemrzelo vás to?
Mrzelo, ale co jsem mohl dělat? Biskup mi řekl, že už jsem celkem dlouho knězem a že mě dá na samostatné místo. Nakonec jsem v jižních Čechách vydržel 24 let.
Emil Soukup
|
Jak tedy vypadala vaše cesta do Plzně, ze které pocházíte?
Setkal jsem se plzeňským biskupem Františkem Radkovským před jeho jmenováním do čela plzeňské diecéze při jejím vzniku v roce 1993. Jeho první otázka byla, jestli bych nechtěl do plzeňské diecéze vzhledem k tomu, že jsem Plzeňák. Souhlasil jsem. Zvlášť po tom, co zemřeli rodiče, jsem měl pocit, že jsem od své rodiny příliš daleko. Bral jsem tedy nabídku jako příležitost vrátit se domů. Znovu jsem působil několik let v Domažlicích. Návrat přímo do Plzně přišel až v roce 2001 a byla to pro mě velká čest, protože jsem mohl nastoupit na místo faráře při katedrále svatého Bartoloměje.
Když se ohlédnete za jednotlivými obdobími svého působení duchovního, kterou dobu považujete za nejšťastnější, nejpříznivější?
Rád jsem vždy vzpomínal na své první působení v Domažlicích. Souvisí to i s tím, že jsem byl tehdy mladý a získával první zkušenosti z práce s lidmi. Ale každá farnost, kde jsem působil, mi něco přinesla. V Lomnici nad Lužnicí jsem se učil samostatnosti. V Českém Krumlově jsem se potom zase naučil dobře německy, protože tam jezdilo hodně starších lidí z Německa na hřbitovy a zastavovali se v kostele. A když padla hranice po listopadu 1989, počty lidí z Německa se ještě zvýšily. Navíc jsem v českobudějovické diecézi poznal vynikající osobnosti, jako byli pozdější kardinál Miloslav Vlk nebo biskup Josef Hlouch. Právě toho jsem si velmi vážil a vzpomínám na něho dodnes, protože byl nesmírně lidský.
Které období bylo naopak z vašeho pohledu v minulých desetiletích pro duchovní a církev nejhorší?
Husákova normalizace. Společnost byla pod tlakem, mnoho lidí se bálo. V padesátých letech to představitelé komunistického režimu ještě tak dobře s celkovým a soustavným omezováním svobody společnosti neuměli. Husákova normalizace byla podle mě vysloveně zákeřná, tlačila lidi do strachu. A když má člověk strach, je schopen udělat leccos nedobrého.
V posledních letech se vaše církev v zahraničí a v Česku vyrovnává s palčivým tématem zneužívání dětí nebo mladistvých duchovními. Jak se na ten problém díváte?
Samozřejmě, že zneužívání kohokoliv je nepřípustné. Já bych to nazval svinstvo. Myslím, že při vstupu budoucích duchovních do semináře by představení měli co nejvíc dbát na to, aby dobře věděli, koho přijímají. Jestli se nejedná o lidi s nějakou zátěží, která může v budoucnu dělat velké těžkosti. Důkladnější výběr je naprosto nutný. Na místě jsou psychologické testy i důkladné prověření důvodů, proč zájemci chtějí do semináře vstoupit. Je třeba zjišťovat, jestli ti lidé neutíkají před někým nebo před něčím nebo se nechtějí něčemu vyhnout.
Máte pocit, že církev má dost snahy a vůle tento problém vyřešit?
Určitě. Například papež František je v tomto ohledu naprosto nekompromisní. Nicméně se domnívám, že v některých případech, kdy se jedná o údajné zneužití před mnoha lety, může jít i o neoprávněná obvinění, která mohou někomu hodně ublížit. Vím o případu, kdy byl kněz sedm let ve vězení, protože byl obžalován falešně.
Jak vnímáte dnešní postavení církví ve společnosti?
Asi se dá s nadsázkou říct, že církvím v minulosti svým způsobem „slušelo“, pokud byly v ohrožení. V takových dobách všichni drželi pohromadě. Jakmile mají církve svobodu, objevují se v nich často i protichůdné proudy. Když byly církve v ohrožení, vytvářela se různá duchovně zaměřená společenství a měli jsme k lidem blíže než teď. Mysleli jsme si, že se to příchodem svobody utuží, ale lidé mají dnes spoustu jiných zájmů a možností a duchovní vazby se rozptýlily. Dřív, pokud byl chlapec skutečně věřící, šel do semináře. Dnes máme semináře minimálně obsazené.
Už i v Německu podle průzkumů ubývá lidí, kteří se hlásí ke katolické církvi. Jak se tedy díváte na její budoucnost?
Ta situace se týká asi celé západní Evropy. Ale já se na budoucnost církve dívám optimisticky, protože církev dosud vždy všechno přežila a všechno překonala. Takže znovu říkám, že církvi sluší, když není preferovaná anebo privilegovaná a je tady jednoduše proto, aby sloužila.
Máte před sebou ještě nějaký cíl, kterého chcete dosáhnout?
Záleží mi na tom, abych byl ještě nyní při působení na Domažlicku něco platný. Chtěl bych se tam věnovat i nemocným a dělat pro lidi běžnou duchovní službu. Myslím, že v mém věku je to dobrý cíl.
