Římskokatolický děkan Zbigniew Czendlik říká, že má o velikonočních svátcích více práce než o vánočních. A to i proto, že ho Velikonoce baví.
„Říkám, co prožívám a co v sobě cítím, neříkám žádné definice, nerecituji katechismus co je Velký pátek, co je Bílá sobota,“ řekl na závěr našeho předvelikonočního rozhovoru. A jeho slova skutečně dokládají, jak poutavě a výstižně dokáže hovořit i o pojmech, s nimiž se člověk vyhýbající se kostelům běžně nesetkává.
Jaký je váš vztah k Velikonocům?
Mám je jako každé naše svátky hrozně rád, a i když to tak vypadá, nemám pocit, že o Velikonocích pracuji. Já pracuji před Velikonocemi. To je nejdůležitější. Když už mám všechno připravené, běží to skoro samo. Těším se na Velikonoce, které jsou pro spoustu lidí svátky jara, což jim neberu, souvisí to i s rovnodenností, svět se probouzí k životu a i my se probouzíme k životu, protože sluníčka máme čím dál více. A Velikonoce jsou křesťanské svátky o životě a o vítězství života nad smrtí, vítězství naděje nad beznadějí, lásky nad nenávistí, bolestí nad utrpením.
Co máte na Velikonocích nejraději?
Velikonoce mě zároveň baví a zároveň je považuji za lakmusový papírek úrovně náboženství lidí v České republice. Zatímco Vánoce jsou svátky pro širokou veřejnost, s bohatým kulturním, folklorním, společenským doprovodem, Velikonoce jsou svátky pro ty nejvíce věřící, bez tohoto doprovodu. Podle návštěvnosti kostelů o Vánocích nepoznáme, kolik máme věřících, ale podle Velikonoc ano.
Který motiv Velikonoc by hlavně neměl zapadnout?
Hlavně k nim musíme připočítat mnohem delší postní dobu jako přípravu. Během ní by měl jít člověk více do sebe, popřemýšlet nad smyslem života a cestou, po které jde. Ta kulminuje Velkým pátkem a ukřižováním Krista, vrcholí zmrtvýchvstáním. V některých farnostech se slaví už v sobotu po západu slunce, my je oslavíme v sobotu o půl deváté večer. Někde začínají slavit v neděli brzo ráno, ale podle mě by to mělo být ještě za tmy, aby světlo vyniklo, protože hlavním tématem Velikonoc je světlo, Ježíš je pro nás světlem, za kterým jdeme. Podobně jako šli kdysi Izraelité za sloupem ohně z otroctví do zaslíbené země.
Není ovšem pojem otroctví dnešní svobodné společnosti příliš vzdálený?
I pro nás je to putování do svobodného světa, spousta věcí nás zotročuje. O Velikonocích si s tématem vykoupení a vysvobození uvědomujeme, že nejsme otroky, ale že jsme svobodnými lidmi. Uvědomme si, jak svobodu prožívali lidé, kteří vyšli na svobodu z koncentračního tábora, přežili zajetí, opustili vězení po amnestii. A Velikonoce jsou jakousi amnestií, kterou nám Pán Bůh uděluje. Ale jsou lidé, kteří po ní netouží a do vězení se vrací. Podobně jako když potkávám i takové lidi, kterým se stýská po regulovaném a kontrolovaném životě plným jistot, v nichž se jim žilo lépe. Otroctví kdysi taky znamenalo určité jistoty a my, podobně jako Izraelité potřebujeme stejných 40 let, abychom si zvykli na opravdovou svobodu a naučili se ve svobodném světě žít. Ale jde i o vnitřní otroctví. I my můžeme být něčím svázáni, svými neřestmi, věcmi, které nás omezují a handicapují. Důležité je zbavit se toho, co nás tíží, odhodit zátěž.
Na obrazovkách televizí jsou Velikonoce každoročně prezentovány především velkopátečním rituálem přibíjení nejméně desítky filipínských dobrovolníků na kříž. S jakými dojmy tyto záběry sledujete?
Je to součást Velkého pátku, ale nad ním je něco víc. My bychom neměli být velkopáteční. Někdy svým věřícím vyčítám, že jsme velkopáteční - brečíme pod křížem, koukáme do země. A já jim říkám - kam se díváte, tam skončíte. My to musíme překonat. Smrt, utrpení, bolest nemůžeme vymazat ze svého života, ale je tam ta naděje, že po jejich překonání přijde vzkříšení. Někdy se stane, že v nás něco zemře, umírají mezi námi vztahy, ať už přátelské či v partnerském životě, něco v nás vyhořelo a třeba v nás něco jen doutná. A Velikonoce jsou obdobím, kdy by v nás něco mělo zase vzplanout. Aby ožilo, o co jsme přišli, co jsme ztratili, co v nás zemřelo - tak jak to vidíme i v přírodě. A to je podstata Velikonoc. Velkopátečních lidí je dost, ale pro mě je to trochu masochismus.
Co s tím?
Jako někteří touží po nesvobodě, po režimu, kde mu jiní budou dávat pravidla, tak jsou i takoví lidé, kteří si pěstují bolest a utrpení. A kteří dokážou nosit v sobě zášť, pocit, že jim bylo jednou ukřivděno a zůstane to v nich na celý život. Podobně jsou lidé, kteří se neposunou a zůstanou v tom Velkém pátku. A já si říkám, ano patří to do našeho života, ale je třeba jít dopředu. Nedávno jsem natáčel rozhlasový pořad „Jak to vidí“ s ředitelem Centra Paraple, který říkal, že pořád věří v dobro, přestože se potkal s mnohým, co dobré není. A člověk velikonoční je člověk šťastný, věří v dobro - jak já říkám, že všechno má svůj happyend.
Na rozdíl od Vánoc s hlavním důrazem na štěstí, radost, zrození dítěte, novozákonní velikonoční příběh ovšem nabízí vedle témat utrpení a vzkříšení i řadu dalších...
Ano, všechno to, co se opakuje v dnešním životě - nespravedlivý rozsudek, zrada, pomluva... A to nejsou příjemná témata. Proto Velikonoce nikdy tak populární nebudou. Ony nám tak trochu nastavují zrcadlo. Jak jsem napsal ve své knížce - není důležité, že je milník prohnilý, důležité je, aby ukazoval správný směr. My jsme bohužel všichni trochu prohnilí, nikdo není tak svatý, aby v něm nebylo něco špatného. Každý z nás stinnou stránku svého života o Velikonocích najde. I mně nastavují Velikonoce zrcadlo a říkají - takhle ne.
Proč jsem ve vaší knize Postel, hospoda, kostel nic o Velikonocích nenalezl?
Možná je celá knížka velikonoční - není velkopáteční, ale je velikonoční. Není proto potřeba Velikonoce zdůrazňovat, myslím, že jsem velikonoční člověk.
Jak jiné jsou Velikonoce ve vašem rodišti, tedy v Polsku?
Je pravda, že tradice jsou u nás mnohem bohatší. Například přes 90 procent Poláků přijde během Bílé soboty do kostela, aby si dalo posvětit velikonoční jídla, které si dá během nedělní velmi slavnostní snídaně.
Jak se díváte na pondělní český zvyk chození s pomlázkou a šlehání dívek a paní?
To je ještě docela dobré. V Polsku chodí bandy, které dívky polévají vodou. Není to ideální zvyk, který by se mi líbil. Ale pokud se to s pomlázkou nepřežene a někomu den neskončí už v devět hodin dopoledne, nemám nic proti tomu.
Co říkáte nedávnému výzkumu, podle něhož se v České republice velmi snižuje počet mladých věřících?
Když už mluvíme o statistikách, tak jsem někde četl, že občané České republiky nepatří sice mezi nejbohatší v Evropské unii, spíše jsme příjmy někde vzadu, ale přesto patříme k národům, které jsou nejvíce otevřené pro jakoukoli pomoc a solidaritu s potřebnými - sbírky ukazují, že jsme štědří. Přitom by se čekalo, že ve velkorysosti budou vpředu ty bohaté národy. Nemusí to mít vypovídací hodnotu. Troufl bych si říci, že když jsme ve statistikách počtu věřících vzadu, pak to neznamená, že ve víře nemůžeme být před ostatními.
Čím si přesto vysvětlujete úbytek lidí v kostelích?
Víru definuji jako určitou intimní záležitost člověka, takže někdy to nemusí úplně korespondovat s tím, co uvnitř cítíme. Církve prožívaly mnohem hlubší krize a já bych ani nenazval dnešní dobu ateistickou dobou krize. Jak se náš život mění, mění se i náš model zbožnosti, vnímání víry. Lidé v Česku velmi často víru ztotožňují s tím, že patřím do nějaké církve a to jsou dvě odlišné věci. Spousta lidí víru má, aniž by si to uvědomovala, někde pod povrchem ji má schovanou. My jsme silně křesťanským světem ovlivněni, což vidíme o Vánocích, Velikonocích, dodržováním nedělí, země je plná křesťanských symbolů od božích muk přes kapličky, kostely až po katedrály. Literatura, výtvarné umění, to vše člověka ovlivňuje, aniž by chtěl. V nás to je, jen se k tomu možná přímo nehlásíme. Kdyby se z našeho života vymazalo všechno, co je křesťanské, tradice, krajina, kultura, to vše zůstane hrozně ubohé. Stejně tak by vypadal člověk, který by ze svého života vytěsnil všechny křesťanské hodnoty a svou víru. A to by byla trochu měsíční krajina.
Nyní ovšem zmiňujeme spíše tradici a stopy po předcích. Má dnešní mladší generace dostatek příležitostí setkávat se s duchovními hodnotami vytvářenými i jejich vrstevníky?
Myslím, že ano. Jak mohu mluvit o Bohu, aniž bych použil slovo Bůh, o Ježíši, aniž bych použil slovo Ježíš, mluvit o víře, aniž bych použil slovo víra, tak si myslím, že pokud mladí lidé pomáhají člověku, projevují solidaritu s potřebnými, tak pokaždé říkají Bohu ano, i když nepoužívají přímo slovo Bůh. Ale cokoli dobrého uděláme, je to jako bychom řekli Bohu ano. Tím se projevuje víra a ten člověk ani neví, že dává najevo svoji víru, protože víra je to krásné a dobré, co je v nás.
