„Začátkem devadesátých let minulého století se veškeré věci, které ve sportu fungovaly, začaly rušit,“ vzpomíná Oldřich Zvolánek, který před třiceti roky v tělovýchovné jednotě působil a nyní jí pod změněným názvem SSK (Sdružení sportovních klubů) Vítkovice šéfuje.
Tehdy mizela střediska vrcholového sportu i tréninková střediska mládeže určená sportovcům od 15 do 18 let. „Lidé si mysleli, že sport bude fungovat lépe, když se peníze dají na činnost jednotlivým klubům,“ připomněl Zvolánek.
To se ale nepotvrdilo. Peněz ubylo, takže na přípravu talentované mládeže chyběly.
Před rokem 1990 platil sport převážně stát a velké továrny. „Sportovní střediska měla zajištěné peníze ze státního rozpočtu. Všichni věděli, že je dostanou, a nemuseli se obávat, že nebudou mít z čeho zaplatit soustředění. To padlo kolem roku 1993. Do té doby vše ještě jelo samospádem,“ řekl Zvolánek. „Pak najednou bylo vzduchoprázdno. Nikdo nevěděl, jak bude sport zajištěný.“
Podle Zvolánka v nejtěžších dobách přišla pomoc od vedení bývalého Českého svazu tělesné výchovy (ČSTV). „Ten získával peníze od vlády a přesouval je na tělovýchovné jednoty. Bylo to však hodně složité.“
Vítkovičtí se mimo jiné obávali o další provoz nafukovací atletické haly v Ostravě-Hrabůvce. „Její provoz byl energeticky enormně náročný,“ uvedl Zvolánek. „Na vytápění bylo potřeba čtyřicet litrů nafty na hodinu, ale aby bylo v hale opravdu teplo, museli jsme topit dvěma agregáty. Dříve stál litr nafty šest korun, ale její cena pak vyletěla nahoru a v silách jednoty už nebylo náklady utáhnout.“ Zvolánek odhaduje, že tehdy půlroční vytápění haly přišlo na 700 až 800 tisíc korun. „Když na jaře 1993 nafukovačka pod tíhou sněhu spadla a nešla opravit, tak se nám ulevilo,“ přiznal Zvolánek.
Jenže poté trvalo dvaadvacet let, než se vítkovičtí atleti dočkali nové haly.
Hlavní bylo sehnat sponzory. Ale nestačilo to...
Jaké vlastně byly původní představy o fungování sportu po roce 1989? „Hlavní téma bylo sehnat sponzory. Od nich mělo být dost peněz na sportování, jenže to úplně nefungovalo,“ řekl Zvolánek. „Částečně zajištěné byly jen kolektivní sporty, a to ještě na nejvyšší úrovni. Menší sporty, které nebyly často vidět v televizi, měly problémy. A některé nepřežily.“
To byl také důvod, proč z tehdy velkých tělovýchovných jednot odcházely jednotlivé oddíly a osamostatňovaly se.
„My jsme měli štěstí, že jsme za sebou měli vítkovickou fabriku. Ta nás v nejhorších chvílích podržela. Záhy za primátora Zedníka se rozjela i dobrá spolupráce s městem. To přispívalo i na menší sporty, což nám umožnilo přežít,“ vzpomínal Zvolánek.
Z TJ Vítkovice se nejprve vyčlenil hokej a po něm fotbal i volejbal. „Hokejisté tvrdili, že sponzoři nechtějí dávat peníze do velkého kolosu, tedy do celé jednoty. Obávali se, že se tam jejich příspěvky v uvozovkách ztratí,“ připomněl Zvolánek. Postupně z 27 oddílů, které v TJ Vítkovice dříve byly, zůstalo deset. „Záhy se osamostatnily i další oddíly, které měly vlastní zázemí, například stolní tenis a plavání,“ řekl Oldřich Zvolánek.
To, co se pomyslně rozbilo, se postupně obnovovalo, takže opět fungují sportovní střediska mládeže.
„Trvalo ale dlouho, než se je podařilo oživit. Potvrdilo se, že rušení středisek byla chyba,“ uvedl Zvolánek. „A podobné to je i se sportovními školami, které se rovněž rušily, nyní alespoň přibývají sportovní třídy.“
Obnovit sportovní centra mládeže v regionech se nedaří
Nejlepší členové sportovních středisek, která jsou určená dětem od 12 do 17 let, mají možnost přejít do sportovních center mládeže.
„Jenže ta jsou už jen tři a všechna v Praze,“ upozornil Zvolánek. „V regionech se je obnovit nepodařilo. Zatím je to marný boj, přestože se snažíme, aby jedno nebo dvě byla na Moravě.“
Zvolánek je přesvědčený, že kvůli tomu, že centra jsou jen v Praze, přichází český sport o talenty.
„Mnozí sportovci v osmnácti devatenácti letech mají výsledky, které je opravňují k zařazení do center, jenže oni odmítnou jít do Prahy,“ přiblížil. „Pokud by měli možnost sportovat na nejvyšší úrovni poblíž svého bydliště, věřím, že z devadesáti procent by nekončili. Měli bychom další reprezentanty.“
Necitlivé změny ve sportu vedly i k úbytku dětí v oddílech.
„Byl to velký skok. Ze začátku jsem byl přesvědčený, že to bude ku prospěchu sportu,“ připustil Zvolánek. „Ale po dvou třech letech jsem zjistil, že to tak není. A nebyl jsem sám.“
Oddíly zanikaly a ubýval i počet členů v klubech. „V našem atletickém oddílu jsme v letech 1993 až 1996 měli jen šedesát dětí. Přitom před listopadem 1989 jich bylo kolem tří set. Najednou o sportování neměly zájem. Je fakt, že se objevily nové možností, zrodily se i nové, netradiční sporty jako třeba softbal a florbal, což byl fenomén.“ Teď už je situace lepší.
„Znovu jsme začali dětem vytvářet potřebné podmínky a máme jich přibližně čtyři sta, a to od šesti do osmnácti let,“ potvrdil Zvolánek.
Symbolické poplatky jsou minulostí
Nic na tom nemění ani to, že sportovci platí vyšší příspěvky než v minulosti. Ještě začátkem devadesátých let byly symbolické, kolem padesáti korun za rok. „Později jsme je zvedli na sto a pět set, ale ani s tím by žádný oddíl nepřežil,“ připomněl Zvolánek. „Pokud jde o náš atletický oddíl, nyní vybíráme na rok tři a půl tisíce. Ale každý klub to má jinak. U nás to pokryje přibližně pětinu ročního rozpočtu.“
Ten podle Zvolánka býval koncem minulého století tři miliony korun, dnes se pohybuje mezi patnácti a sedmnácti miliony.
„O dotace žádáme z rozpočtu města, kraje a ministerstva školství, ale nikdy nevíme, kolik peněz dostaneme, jaký příspěvek nám schválí,“ řekl Zvolánek. „Nejhorší období je pro nás každoročně listopad, prosinec a leden, kdy už máme dotace vyčerpané a nevíme, s jakým balíkem peněz budeme hospodařit příští rok...“
