Předtím vládla uniformita, oživená originály domácí výroby. „Porevoluční doba otevřela stavidla. Lidé začali jezdit na Západ a kopírovali, co se tam nosilo. Ovlivňovali je herci ze zahraničních seriálů, popové hvězdy i časopisy. Specifický styl si vedle podnikatelů vytvořili i příznivci vyhraněných hudebníků a vyznavači odlišných životních stylů,“ nastiňuje změnu Kamil Rodan, historik Slezského zemského muzea, jenž tvoří a rozšiřuje muzejní sbírku novodobého textilu.
Její součástí je oblečení od roku 1918 až po současnost a dává tak i představu o předrevolučním odívání v ulicích regionu. „Kdybyste se v 80. letech prošli například opavskými ulicemi, uvidíte dámy ve vázačkami či koženým páskem přepásaných kostýmech, kalhotových i se sukní, z vlněných i směsových látek. Ty doplňovala široká škála halenek,“ nastiňuje historik.
Nosily se džíny, džínové komplety i šaty ve stylu safari či overaly. Oblíbené byly pláště, často i oboustranné. Muži nosili saka, kalhoty bez manžet různých střihů, od cigaretového až po ty s uvolněnou siluetou v oblasti sedu a stehen a prudkým zúžením od stehen dolů. Klasikou byly pletené vesty a svetry s výstřihem do V.
Populární šicí i pletací stroje
V obchodech s textilem lidé našli běžný sortiment vyrobený ve velkých konfekčních závodech. Například v Opavě byla vedle klasických prodejen oděvů na náměstí a v Ostrožné ulici také výrobní družstva, kde se oděvy šily. Konfekce byla k dostání v Prioru, dříve Průkopníku, což je historický obchodní dům Breda, v prodejně Slezské tvorby, v Prodejně pletařského průmyslu v Ostrožné či podnikové prodejně Hedvy, která se specializovala na látky a kravaty.
„V Ostravě bylo vedle oděvních družstev možné navštívit prodejny konfekce v obchodních domech, k nimž patřily Ostravica, Ostravanka, Horník, Hutník, Prior, Rozvoj a ASO. Zahraniční zboží nabízela prodejna Tuzexu na nároží u katedrály,“ vyjmenovává Rodan.
Velká část šatníku však byla vlastní výroby. „Omezené množství zboží a uniformita výběru nutila ženy studovat domácí i zahraniční časopiseckou produkci a vlastními silami se postarat o ošacení členů domácnosti. Vedle klasických šicích strojů byly v 80. letech populární například i pletací stroje umožňující při dostatečném množství příze vytvářet vesty, šaty, svetry i další součásti pleteného oděvu,“ uvádí historik.
Hojně se také batikovalo, přes šablony vyřezané žiletkami z tvrdého papíru se na trika stříkaly nápisy, nažehlovalo se a ve vaně napuštěné savem se vyráběly plísňové džíny.
Svatebním šatům revoluce neprospěla
V oblasti svatebních a společenských šatů byla dokonce kvůli malému výběru materiálů a ručnímu šití před rokem 1989 paradoxně produkce mnohem rozmanitější než po revoluci nebo v současné době.
„S devadesátými léty začíná nešvar svatebních salonů. Nevěsty vypadají v podstatě pořád stejně, protože se omezené množství šatů točí neustále dokola. Před revolucí bylo potřeba se nějak vyrovnat s omezeným výběrem látky a především sehnat člověka, který by byl schopen a ochoten šaty ušít. Z toho plynula obrovská variabilita šatů, každá nevěsta měla originální model,“ konstatuje Rodan.
Součástí muzejní podsbírky novodobého textilu, o kterou se stará, je i unikátní soubor více než padesáti svatebních šatů z období od konce druhé světové války až do současnosti. „Když nebyl tyl, použila se například záclonovina. Rovněž krajka nebyla lehce dostupnou záležitostí. Podařilo-li se nevěstě sehnat aspoň kousek, snažila se ji na svých šatech efektivně využít, například vystříhat z ní květy a našít je na vlečku,“ popisuje svatební produkci předlistopadové éry.
Podsbírku novodobého textilu Rodan pro Slezské zemské muzeum stále rozšiřuje a doplňuje. Kousky z dob před listopadovou revolucí jsou stále žádoucí. „Pokud by někdo ve svém šatníku našel zajímavé kousky, oblečení všelijakého druhu včetně svatebních šatů, bot nebo doplňků, které by chtěl zachovat pro příští generace, budeme rádi, když se na nás obrátí. Velmi málo oděvů, a zejména pak bot, se zachovalo ze 60. a 70. let minulého století,“ uzavírá historik.
