„Celá Ostrava připomínala jednu velkou továrnu, zvláště kvůli tomu, že do Karoliny se vozilo uhlí lanovkou z Dolu Petra Bezruče na Slezské Ostravě přes řeku Ostravici. Často jsem byla na očním na Fifejdách, protože se mi každou chvíli něco zaseklo do oka,“ líčí Marie Logojdová své první dojmy z města.
A jedním dechem dodává: „Dříve byl prach v Ostravě více viditelný, dnes je natolik jemný, že se nám všechen dostává do plic. Dříve Ostrava smrděla sirovodíkem, což byl důsledek koksování v centru města. Přesto byla velice dynamická a paradoxně plná kumštýřů.“
Už tehdy byla Ostrava vyhlášeným centrem divadelního dění. „Přišla jsem k Bezručům, kde dříve působil Jan Kačer, a posléze získala práci v ostravském Státním divadle,“ vzpomíná Logojdová.
„U Bezručů pracovali režiséři Josef Janík, Pavel Palouš, Saša Lichý, byl tam výborný soubor plný zkušených herců, kteří dokázali dělat moc pěkné divadlo,“ vypravuje herečka, která má za sebou řadu rolí a například i spolupráci s uznávanými filmovými režiséry, jako byli František Vláčil či Štefan Uher.
Marie LogojdováMarie Logojdová (*1952), rodačka z Prahy, absolventka DAMU, která se v roce 1976 dostala do angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Je známá jako divadelní, ale i filmová herečka, pro stříbrné plátno ji objevil uznávaný klasik František Vláčil. Hrála v jeho psychologickém dramatu Dým bramborové natě (1976) i snímku Stíny horkého léta (1977) anebo ve známém filmu Štefana Uhra Pásla kone na betóne (1982). V ostravské televizi natočila řadu inscenací i televizních filmů a seriálů. V současnosti je k vidění v divadelních hrách Národního divadla moravskoslezského. |
Pokud chtěla pracovat v televizi, musela se naučit i různá nářečí. „Tehdy se tady mluvilo hodně ostravsky, anebo i lašsky, což už dnes není tolik patrné. Moc jsem jim tady nerozuměla, ale uměla jsem se přizpůsobit. Natáčela jsem adaptaci románu Stavy rachotí od Vojtěcha Martínka, ve kterém jsem hrála robku z hor, pak Bez ženské a bez tabáku, vše bylo v nářečí. Posléze se mi znalosti nářečí hodily při natáčení na východním Slovensku, kde jsem pracovala se Štefanem Uhrem,“ vyjmenovává.
Před Elektrou se stály fronty
Z Prahy do Ostravy tehdy přišlo několik režisérů. Ilja Racek šel jako režisér do rádia, Ota Kosek nastoupil do televize. „Divadlo, televize a rozhlas vytvářely naši perspektivu a taky jsme se v těchto oborech uplatnili. Ještě jsem nezačala zkoušet v divadle a už jsem natáčela televizní inscenace. Točila jsem pořád, díky Ostravě jsem se dostala na Slovensko, protože bylo kousek, na rozdíl od Prahy. Herci do Ostravy rádi chodili, byla v ní řada pracovních příležitostí, navíc Ostrava v té době měla úžasné zpěváky, třeba Marii Rottrovou, kterou jsem jednou potkala v centru a žasla jsem nad tím, jak je malá,“ uvažuje Logojdová.
Město tehdy žilo nejen divadlem, ale také tancem. „Před kavárnou Elektrou stály fronty, protože všichni chtěli do baru. Chodila jsem tančit do Hotelu Palace, navštěvovala jsem plesy, pořád jsme byli v úžasném klubu v Divadle Petra Bezruče. Lidé se tehdy hodně scházeli, společenský život opravdu kvetl, snad to bylo tím, že nebylo jiného vyžití. Lidé nemohli cestovat a všichni jsme byli uzavřeni v jednom velkém hrnci,“ popisuje tehdejší život Marie Logojdová.
V Ostravě byly peníze, havíři měli z čeho utrácet, obchodní domy hýřily nabídkou, vše dohromady z Ostravy utvářelo hodně zvláštní svět. V Hotelu Palace se pak nacházel bar s malým tanečním parketem.
„Byl na něm vyvýšený stupínek, kde stály stolky, uprostřed se tančilo a k tanci hrála živá kapela. Takhle to vypadalo v Ostravě všude, v Elektře, v kavárně Praha, na Černé louce. Kolegyně mi vyprávěla, že v 60. letech bylo takových podniků ještě více a že po každém představení chodili do Hotelu Palace tančit, každý večer. Všude byly cukrárny a kavárny. My jsme zase po každé premiéře chodili tančit do nedaleké kavárny Fénix naproti Divadla Jiřího Myrona.“
„Humor jako by zmizel, bereme se moc vážně“
Do Fénixu chodili herci na oběd, měli tady připomínky s Janem Kačerem anebo Radimem Kovalem. „Je mi líto, že Fénix už neexistuje, dodneška mi v paměti utkvěly přízemní boxy, které vytvářely potřebné soukromí, fungovala tam restaurace, nahoře v prvním patře byl taneční parket a také dole se nacházel bar,“ dodává Marie Logojdová.
„Dnes už je všechno jinak. Mladí lidé si raději do hospody sednou na pivo, netančí. Ostrava je pro mě neuchopitelná, surrealistická. Ale má genius loci, je to město, které, když jsem sem přišla, bylo městem havířů a rozvíjelo se velmi dynamicky. Město vždy dělají lidé a ti tady byli zvláštní, míchanice všelijakých národností, kultur,“ míní herečka.
„Práce tady byla těžká, takže lidé byli hodně tvrdí, ale přitom srdeční. Avšak panovala zde legrace a humor. Dnes už jako by humor ze společnosti zmizel, bereme se moc vážně. Vzdor vší moderní technice máme k sobě daleko. Možná že dnešní doba klade větší nároky, lidé mají více možností, více se rozptylují po světě. Přesto mám pocit, že my jsme měli daleko větší šance. Sice to vypadá, že jsme hodně tančili, ale také jsme hodně pracovali,“ uzavírá Logojdová.
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - Moravskoslezský kraj
