Kráčalík jej původně založil jako doprovodnou aktivitu cestovní kanceláře, kterou ovšem už neprovozuje. Festivalu se naopak daří. Nezůstává ale jenom u něj, další úspěšnou akcí je třeba stylový Horobál ve Frenštátě pod Radhoštěm se srazem sportovců a cestovatelů.
Vy jste vyučený polygraf. Jak dalece se to hodí pro aktivity cestovatele nebo organizátora festivalu outdoorových filmů?
Výtečně, protože částečně se vše v mém oboru točí kolem polygrafie, vydávám časopis, katalogy, mraky tiskovin. V roce 1992 jsem začal podnikat. Založili jsme časopis Turistika a hory, Tracking, pak cestovku, která fungovala hodně dlouho, 25 let. Zaměřovali jsme se na sportovní tematické zájezdy pro děti, seniory a dospělé. Většinou foglarovským způsobem do přírody pod stany, tehdy na to ještě lidé byli zvyklí. Jezdili jsme od Zakarpatské Ukrajiny až po Himálaje a Ameriku, takže poměrně velký záběr.
Proč jste založil filmový festival?
Mezinárodní festival outdoorových filmů vznikl s cílem podpořit cestovku. Tu už neprovozuju, moc to nevycházelo, nicméně festival rostl a převálcoval úplně všechny mé dosavadní aktivity. Nevíme, co dělat dříve, protože je o něj šílený zájem, který stoupá rok od roku.
Takže mu věnujete nejvíce času?
Ano, nejvíc času nám zabírá festival, k tomu děláme každý měsíc televizní cestopisný pořad s hosty, který má rozměrný formát devadesáti minut. Točíme krátké dokumenty o horách, jak se dostat na různé kopečky, malinké i větší. K tomu dělám i multimediální pořady zaměřené na cestování, které uvádím na různých místech republiky.
Čím váš festival baví?
Zvolili jsme jinou cestu než jiné festivaly. Jezdíme za lidmi, kdežto na jiných festivalech lidé musí za festivalem, třeba MFF Karlovy Vary. Samozřejmě ten je tisíckrát úspěšnější. Nebo Jihlava, lidé přijedou, ubytují se, jsou tam tři čtyři dny. My jezdíme za lidmi, od velkých měst, Praha, Ostrava, kde je naše základna největší, se promítá v kuse čtrnáct dnů. Máme dva a půl tisíce návštěvníků, což je hodně. Jezdíme ale i do malinkých městeček, kde je zájem. Jezdíme i na zámky, do malých klubů, někdy je festival i na lodi.
Cestovatel a polygraf Jiří Kráčalík
Máte i ocenění z Evropské unie...
Loni jsme dostali prestižní cenu Evropské unie EFFE, tedy Europe for Festivals, Festivals for Europe. Společně s několika dalšími festivaly v České republice, třeba s Pražským jarem. Také jsme se dostali mezi deset nejlepších firem Moravskoslezského kraje. Nejde o to, jestli vyděláváme, nebo ne, hodnotí se úroveň zajímavého projektu.
Jaký typ návštěvníků festival navštěvuje?
Nejčastěji jde o střední generaci, mysleli jsme, že budou více chodit mladí, ale to jsme se přepočetli, mají jiné zájmy. Takže střední a starší generace, lidé, kteří se rádi chodí podívat, nebo i lidé, kteří mají rádi filmové umění. Často si o nás myslí, že uvádíme zejména filmy adrenalinové, takové, ze kterých nespíte, což je fakt, ale není to většina. Jsou i artové snímky, umělecky zpracovaná krajina, krátké snímky. Promítáme díla se stopáží od několika minut až po celovečerní formát. Už teď nám chodí filmy na letošní ročník. Některé jsou velmi působivé, zachycují třeba s pomocí dronů zamračenou krajinu Islandu.
Z jakých filmů se u vás nespí?
Většinou z raftařských. Ty se zaměřují na splavování nebezpečných řek, situace v nich jsou na hraně. Pak jsou hodně emočně silné horolezecké snímky. Lidé v nich trpí, překonávají mráz, zimu, laviny. Několik dní jsou na skalní stěně a bojují s nepřízní přírodních podmínek.
Máte mezi návštěvníky aktivní, nebo spíše pasivní sportovce?
Je to různé, jsou to i lidé, kteří aktivně sportovali a teď už se chtějí jenom dívat. Aktivní, kteří vidí, že máme třeba film z Aljašky, a on tam právě byl a je zvědavý, tak se jde podívat. Nejde ale jenom o filmy o výkonech. Máme kategorie Sportovní film, Všechno o horách, Moře, Potápění a Cestopis.
Je zastoupen i zdejší region?
Záleží na tom, co nám právě kdo pošle. Máme filmy, které přihlašuje ostravská televize nebo filmaři z okolí. Letos budeme ale mít zajímavý celovečerní film v premiéře, už se na něj těším, pojednávající o známém beskydském závodu B7. Loni nám přišel celý seriál ski alpařů z různých míst České republiky, třeba i z Beskyd. Měli jsme několik filmů o Hranické propasti, kde je rekord v dosažené hloubce a není uzavřen, natož že by byly její hlubiny probádány. Konečná hloubka není známá.
Podle čeho vybíráte festivalové snímky?
Filmy vybíráme podle úrovně obsahu, takže nebereme vše. Tak, aby se diváci nenudili. Přitom jsme úplně otevření všem zájemcům. Může to být klidně paní na ulici, co natočí něco poutavého. Měli jsme i snímky z Ostravy, třeba horolezecký parkur v Dolní oblasti Vítkovice, filmy z Adrenalin Cupu z Ostravice, z Beskyd. Krásné historické snímky z doby, kdy byl ještě zákaz lyžování na Lysé hoře. Vždy se něco zajímavého najde.
Jak dalece jsou snímky kvalitní?
Kvalitu poznáte během pěti minut, zda jde o amatéřinu, byť amatérské snímky jsou mnohdy daleko lepší než profesionální. Přicházejí i takové filmy, které zachycují rodinku z výletu, kde se čtyřleté dítě poprvé naučí lyžovat, samozřejmě něco takového nemůžeme zařadit do soutěže, kde jsou třeba snímky za statisíce dolarů.
Proč jsou tedy některé amatérské filmy lepší?
Protože dnes je natáčecí technika dostupná všem, záběry natočíte i na kvalitní mobil a mohou jít do televize. Když je šikovný střihač, programátor, někdo složí hudbu – a zajímavý film je na světě.
Nejde jen o zachycení sportovního výkonu? Nabízejí filmy i nějaký přesah?
Máme i takové filmy, které se vyznačují silným příběhem, například jsme měli polský celovečerní strhující film o dětech, které se po letech vydaly na místo, kde se odehrála jedna z největších tragédií na K2, kde zahynula polská horolezecká expedice. Komplet všichni najednou se jeli podívat, kde jejich rodiče před zhruba třiceti léty zahynuli. Našli tam nějaké pozůstatky a bylo to strašně smutné. Někteří odsuzovali třeba své rodiče, že měli více rádi hory než je, když je dávali na hlídání. Dnes je už jiná technologie, výpravy netrvají dlouhé měsíce, ale i dnes nebezpečí přetrvává. Ale klobouk dolů před průkopníky, kteří dobývali velehory na začátku minulého století.
Máte i nějakého favorita, který je vaším kmenovým autorem?
Naším kmenovým autorem, který vždy vyhrává, je slovenský režisér Pavol Barabáš. Jeho snímky nepostrádají estetický náboj. Většinově se jedná o expedice do exotických končin, ale i tak do snímku dokáže dát nadčasovou linku. Rozhodně nejde jen o filmování akce, ale o mapování krajiny i nálady, kdy dokáže vtáhnout do děje. Barabáš pro nás představuje světovou špičku. Říká se, že je to druhý Jára Cimrman, všichni jej u nás znají, ale nikdo jej neviděl. Jedenkrát se ale dostavil na slavnostní zakončení do Prahy, jinak neustále točí a cestuje.
Zrovna teď o víkendu pořádáte jinou akci, Horobál ve Frenštátě pod Radhoštěm...
Lidé se u nás rozpohybují nejen tancem, ale i hlavou, takže máme pro ně připraveny projekce filmů i besedy. Máme zajímavé hosty, letos je to Klára Kolouchová, slavná horolezkyně, která jako první Češka zdolala tři nejvyšší hory planety. Na plese míváme i trampolínu, takže chlapi se svléknou z obleků a začnou skákat, vyhraje ten s nejlepší sestavou, kterou zhodnotí některý ze špičkových sportovců.
