Jak jste se vůbec dostala k psaní?
Hned po gymnáziu jsem nastoupila do televizní zpravodajské redakce. Psala jsem aktuální zprávy, ale měla jsem takový „zlozvyk“, že jsem pokaždé toužila, aby měly nějakou pointu. Psala jsem „do tečky“. Tak to pojmenoval můj tehdejší šéf. „Ty vůbec nejsi zpravodajec, spíš taková komentátorka. Ale kdo si myslíš, že je zvědavý na to, co si myslí devatenáctiletá holka o reformě zdravotnictví?“ říkal mi tehdy trochu naštvaně. Jenže já tenkrát vůbec nebyla schopná psát kusé zpravodajské informace.
Změnilo se to?
Šéfredaktor po čase přišel s tím, že vymysleli nový pořad ve stylu nočních odlehčených zpráv a že každá zpráva bude končit právě vtipnou pointou. Tak jsem mohla už ve svých devatenácti letech psát denní žurnalistiku a glosovat úplně všechno, co se dělo. To byla fantastická škola.
Jak vznikla vaše první kniha?
K té mě inspirovala moje nejstarší dcera Justýna. My jsme doma všichni takoví rychlí, máme hodně sarkastický humor a mně přišlo, zhruba v jejích pěti šesti letech, že nás pochopitelně „nestíhá“ a často se uráží. A pokud to brzy nějak nevyřešíme, může se uzavřít do nějaké své bezpečné slupky a komunikační nůžky v naší rodině se budou rozevírat. A tady vlastně vznikl nápad na úplně první knížku Justýnka a asistenční jednorožec o holčičce, která nemá dostatek fantazie a dostane na předpis jednorožce jako takovou netradiční kompenzační pomůcku. Napsala jsem ji jen tak do šuplíku, pro vlastní potřebu.
Ale v šuplíku nezůstala.
Náhodou jsem narazila na ilustrace Lény Brauner. Akvarel a jednorožci! Říkala jsem si, že by to bylo přesně ono a oslovila jsem ji s tím, jestli by knihu neilustrovala. Vůbec jsem tenkrát netušila, jaké malířské celebrity se ptám. Ona si ale knihu přečetla a souhlasila.
Oslovily jsme tři nakladatelství a všechna nám na to okamžitě kývla. Řešily jsme vlastně jen to, které nám poskytne lepší podmínky. Myslím si, že velkou roli v tom hrála právě osobnost Lény jako atraktivní volba ilustrátorky. A „Justýnka“ se tak brzy stala bestsellerem, který mi trochu umetl cestu k vydání další knihy. Tou byla kniha pro dospělé s názvem Kdo se postará o Annu. I ta byla čtenáři přijata velmi dobře, tak jsem se rozhodla ještě pro třetí a čtvrtý titul.
Knížky píšete jak pro děti, tak dospělé. Autoři literatury pro děti často říkají, že dětský čtenář se nemá podceňovat. Cítíte to podobně?
Vycházím z našeho rodinného nastavení, kdy si čteme společně s dětmi. Neříkám tomu dětská, ale rodinná četba. Není to jen čtení pro děti, ale i pro dospělé. Ti dětem s pochopením textu, když je potřeba, můžou trochu pomoct. Rozhodně se ale nesnažím dětem jazyk nebo příběh zjednodušovat. Knihy pro děti mají samozřejmě příběh trochu pohádkovější, vystupují v nich expresivněji vykreslené postavy, abych dobro a zlo mohla ukázat názorněji. Ale ve volbě slov a skladbě vět se snažím nedělat rozdíl. Nakonec dětství není příprava na život. Dětství už je život.
Nevyhýbáte se ani cizím výrazům?
Ne. Dokonce ani politice se nevyhýbám. V knížkách najdou spoustu narážek i dospělí čtenáři. Mám na to kladné reakce od rodičů, kteří mi říkají, že se u četby dobře bavili. Samozřejmě ale dostávám i negativní recenze právě proto, že děti něco třeba úplně nepochopily. To zase nechápu já. Myslím si, že je přece skvělé, když je kniha odrazovým můstkem pro komunikaci a diskusi v rodině, pro možnost rozvinout nějaké téma, na které by možná jinde její členové nenarazili.
Vašim třem dětem tedy sama pořád čtete?
Ano. Ale tím, jak pestrou věkovou paletu doma máme – nejstarší Justýnce bude patnáct let, prostřednímu Eliášovi jedenáct a nejmladší Míně tři a půl roku – je to samozřejmě složitější. Ale najdou se autoři, s nimiž to jde a uspokojí potřeby nás všech. Například Roald Dahl.
Nejstarší dcera si samozřejmě nejvíc čte sama, ale i tak se minimálně snažím prolistovat to, co jí předkládám, abych věděla, o co v knize běží. Ne v tom smyslu, že bych chtěla mít kontrolu nad vším, co čte, ale spíš přehled, co formuje její pohled na život a svět. Pro syna také teď už vybírám, například z toho, co četla dcera.
Do jakého věku by se podle vás mělo dětem číst?
Slyšela jsem, že ideální je to dokonce do dvanácti let dítěte. Společně zjišťovat, jak nad příběhem uvažují, co je překvapilo nebo vyděsilo. A platí to nejen pro rodiče a děti. Velmi obohacující prý je, když si vzájemně čtou třeba i partneři. Nevím tedy, jestli by něco takového prošlo zrovna u nás. Nicméně společné čtení je pro rodinu dobré pojítko. Buduje intimitu a důvěrnou komunikaci.
Máte takový přehled také o tom, co vaše děti sledují a co se jim líbí na sociálních sítích?
I to hodně řešíme. Snažíme se jim trávení času na sítích nějak omezovat, ale spíš pestrým programem než direktivně. Kontrolujeme si vzájemně týdenní statistiky, aby na telefonu netrávily víc času než ve škole. Nejstarší dcera se například sama dobrovolně vzdala TikToku, protože vyhodnotila, že má na ni zhoubný vliv, když na grafu jasně viděla, kolik času na něm promarnila. Ale zase tak moc do jejich soukromí zasahovat nechci. Z čeho neslevím, je, aby měly opravdu všechny své účty zavřené a schvalovaly si tam přístup pouze těch lidí, které znají.
Moje generace pohlíží na děti mnohem častěji jako na lidi s právem na vlastní názor, prostor a soukromí.
Jak vůbec nacházíte při třech dětech prostor na psaní?
Těžko. Proto jsou všechny moje knihy tak krátké! Ale vážně. Vždycky jsem si v sobě vytyčila nějaký vnitřní termín, a nechtěla jsem z něj vůbec slevit. Loni jsem nejmladší dceru přihlásila do soukromé školky s myšlenkou, že si tím kupuji čas na psaní, ale koupila jsem si spíš jen spoustu dětských nemocí. Nakonec jsem vypozorovala, že je dcera opravdu v tom období, kdy je pro ni asi nejlepší být se mnou, i když nejsem v danou chvíli úplně ten vědomý rodič, jakým bych si přála být. Psala jsem vedle ní a ona si zase vedle mě stavěla lego nebo se koukala na pohádky. Společně jsme takto knihu dotáhly do konce. A knížka Mína a náhodní kolemjdoucí pak vznikala vyloženě jako večerní a noční záležitost.
Kateřina Pantovič spisovatelka a moderátorka (34)
|
Spousta žen dnes mateřství odkládá. Vy jste v tomto ohledu jako mladá matka docela výjimka.
Bude mi pětatřicet a nejstarší dceři patnáct let. Zpětně viděno, bylo to sice trochu spontánní, ale báječné rozhodnutí. Nemyslím si, že mi dítě nějak výrazně změnilo žebříček hodnot, ale naučila jsem se zkrátka žít život, jehož jsou děti přirozenou součástí a u žádného z nich jsem neměla pocit, že o něco přicházím nebo mi něco uniká. Zvykla jsem si na neustálý lehký diskomfort.
Jaký máte se svými dětmi vztah?
Nesnažím se mít s dětmi úplně kamarádský vztah. Myslím si, že mateřská role je hodně důležitá. Ale ve své generaci pozoruji, že se to láme. Jsme úplně jiní rodiče, než byli ti naši. Moje děti mi velmi pomáhají přehodnocovat věci, nad kterými bych se dřív vůbec nepozastavila.
Jako rodič jste tedy daleko víc liberální?
Myslím si, že náš vztah jako rodičů a dětí je víc na partnerské úrovni. Naši rodiče byli daleko autoritativnější. Moje generace už mnohem častěji pohlíží na děti jako na lidi s právem na vlastní názor, prostor a soukromí.
Hodně se mluví o tom, že se dnešní generace dětí a dospívajících potýká s různými psychickými problémy od depresí přes poruchy příjmu potravy až po sebepoškozování a upozorňuje se na vliv sociálních sítí. Co si o tom myslíte vy?
Řekla bych, že děti dnes žijí ve velmi složité době. Vůbec to nechci podceňovat a myslím si, že se leckdy potýkají s problémy, které si my dospělí ani nedokážeme představit. Hledání identity v této době, kdy děti opravdu můžou být čímkoli, musí být pro ně hodně složité. A o tom, jak jsou sociální sítě toxické, se snad ani bavit nemusíme. Hledat svoje hranice ve světě, který se tváří, že žádné nemá, zamává i s lidmi se slušnými životními zkušenostmi, natož s těmi teprve na začátku.
Jsou vaše děti inspirací pro příběhy, které se ve vašich knížkách objevují?
Rozhodně. Nejstarší dcera vlastně způsobila, že jsem psát začala. Vznikla už zmiňovaná kniha Justýnka a asistenční jednorožec, v níž jsem si vyříkávala naši tehdejší rodinnou konstelaci. Mladší dcera chtěla mít také knihu pojmenovanou po sobě a její osobnost se v knize do postavy Míny také výrazně promítla. A nezapomněla jsem ani na syna, o němž jsem napsala pohádku, která je součástí povídkového souboru více autorů.
Ale kluci jsou pro mě zatím takoví složití. Klučičí energie je něco, co mi opravdu nejde nasát a správně popsat. A já mám doma navíc opravdu takového echtovního kluka, který kudy chodí, křičí výsledky zápasů. Kolikrát ani nevím, o jaký sport zrovna jde. Na dlouhé rozpravy, jako vedu s holčičkami, když si pleteme copánky a povídáme o světě, to není. Ale knihu o sobě by si syn Eliáš rozhodně zasloužil.
Kdo bývá prvním čtenářem vašich knih?
Kamarádky. Možná je to pro ně trochu náročné, protože očekávám, že si text přečtou, nejlépe ihned, a budou mít názor. Ale ten nesmí být moc ostrý. Takže se jich dopředu ptám, jestli jsou schopné takovou odpovědnost za moje křehké ego unést, abych neohrozila naše přátelství.
Umíte se vypořádat s kritikou?
Pořád se to učím. Ale zpětná vazba je pro mě důležitá. Můj manžel razí teorii, že feedback je dar. Díky němu jsem v tomto směru ušla velký kus cesty a kritiku už si neberu tolik osobně. Stejně se mě ale nějaké komentáře dotknou. Občas mám totiž pocit, že v recenzích nečtu kritiku na knížku, ale na mě jako osobnost. Zatím jsem ale ušetřená té opravdové literární kritiky v seriózních médiích, tam nikoho nezajímám. Vlastně nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
Čtete si i komentáře na sítích?
Ano. Chtěla bych to umět odfiltrovat, ale jednou za čas mi to nedá. Ale kritické komentáře si beru k srdci. Přišlo by mi pokrytecké říct, že je to moje dílo a literatura je nedotknutelná, a pokud se vám nelíbí, asi jste ji jen nepochopili. Nejvíc mě zabolí taková kritika, u níž malinko cítím, že na tom asi něco pravdy je.
Vaše knihy jsou hodně o vztazích. Pustit se do nějakého dalšího žánru – napsat detektivku nebo historický román vás neláká?
Narážím na limity toho, co mám odžito. Přestože hrdinové mých knih jsou velmi různorodí, uvědomuju si, že všichni pocházejí z privilegovaného prostředí – z většího města v Evropě, ze střední třídy. Právě začínám pracovat na nové knize, kterou se chystám situovat do různorodějších sociálních prostředí. A rozhodla jsem se i práci na ní pojmout jinak, trochu reportážně.
Text si čtu po sobě nahlas a představuju si ho víc jako divadelní hru. Myslím, že postavám mých knih by to na scéně slušelo.
Působila jste i jako moderátorka literárního pořadu Otoč list, který vychází na platformě Stream.cz a kde zpovídáte své kolegy spisovatele. Co vás zajímá?
Hlavně jejich motivace a rutina při psaní. Například mojí velmi blízké kamarádce, herečce a spisovatelce Janě Bernáškové tak trochu závidím to její naprosté nadšení, které při psaní prožívá. Telefonuje mi například s tím, že napsala další kapitolu nebo rozepsala další knížku a že je to něco, co ji budí ze spaní, co chce a nutně potřebuje. Její nadšení a energie je cítit z tónu hlasu, ale bohužel jsem si ověřila, že to není nakažlivé. Takto to se psaním já vůbec nemám. Já se k němu potřebuju doslova protrápit. Takže otázka, kterou autorům pokládám skoro v každém díle pořadu, je na jejich hnací motor při psaní.
A vaše motivace je jaká?
Nějaký vnitřní přetlak. A navíc se mi vždycky líp komunikovalo písemně než tváří v tvář. Asi se tak dokážu líp vyjádřit.
Kdy nastává okamžik, že knihu pustíte mezi čtenáře? Kdy jste s knihou spokojená?
Když mám pocit, že to v danou chvíli už nedokážu napsat líp. S odstupem dvou tří let tam samozřejmě nedostatky vidím, ale uvědomuju si, že tehdejší vnímání mi to líp vyjádřit nedovolovalo. Když knihu odevzdávám do nakladatelství, někdy i trpím, když musím někam dopsat slovo nebo ho naopak odstranit. To opravdu nesnáším, protože mám pocit, že jsem text odevzdala v definitivní podobě. Čtu si ho po sobě nahlas a představuju si ho vlastně víc jako divadelní hru. Myslím si, že postavám mých knih by to na divadelních prknech slušelo.
A co tedy pustit se do napsání divadelní hry nebo filmového scénáře?
Popřemýšlím o tom. Vlastně proč ne?
