Navíc osobnost každého z nás tvoří spousta okolností, situací a náhodných setkání, nejen to, zda jsme se narodili jako první, druhý, třetí nebo poslední.
Zde jsou tři mýty, se kterými se „prostředníci“ setkávají nejčastěji.
Nikam to nedotáhne
Má se za to, že se rodiče tolik upínají k schopnostem, výsledkům a budoucnosti svého nejstaršího potomka, že na toho druhého v řadě tak nějak pozapomenou. Což má za následek, že on sám posléze ztratí jakoukoli ctižádostivost.
„Jenže ne vždycky to proběhne právě takto,“ uvedla pro Business Insider doktorka Catherine Salmonová, profesorka psychologie na kalifornské University of Redlands a spoluautorka knihy The Secret Power of Middle Children (Utajená síla prostředních dětí).
Ve skutečnosti totiž může svoboda volby vlastní životní cesty naopak vyústit ve velmi úspěšnou kariéru, která je mnohdy na hony vzdálená takové, jakou by si představovali rodiče nebo sourozenci.
Navíc to, že jste dítětem uprostřed, vám může pomoci rozvíjet mediační a jiné schopnosti, které v dětství uplatníte při urovnávání sourozeneckých sporů a v dospělosti třeba při práci vedoucího nebo učitele.
Sedává v koutě
Možná ani tak nezáleží na tom, jako kolikáté dítě se člověk narodil, ale spíš na tom, jaká je jeho původní rodina a sourozenci.
„Pokud máte hodně společenskou starší sestru (nebo bratra), bude pro vás pravděpodobně složitější držet se stranou. Ale je tady spousta dalších faktorů, které ovlivňují, jak se budete cítit ve společnosti,“ tvrdí Salmonová.
A tak i v případě, že je starší sourozenec spíš domácí typ, není nutné posedávat v jeho stínu. Na tom, jací jsme, totiž mají lví podíl také naši přátelé a naše okolí. Tak vzhůru do víru tance!
Je to chudáček
Spousta lidí má za to, že prostřední děti jsou na tom oproti svým starším nebo mladším sourozencům mnohem hůř, že jsou nějací poškození nebo ublížení. Myslí si, že když nežijete pod neustálou pozorností svých rodičů, tak to s vámi zkrátka musí být nějaké špatné.
Jenže to může být tématem v současné společnosti, kde už tři děti v rodině jsou hodně. Zkuste ale vzpomenout na doby, kdy každá rodina mívala mnohem více dětí. Co myslíte, měli na ně rodiče tolik času jako dnes?
„Nemohli tehdy rozhodně upřít svou pozornost na jedno jediné dítě,“ upozorňuje psycholožka. A dodává, že na myšlence, kdy je možné někoho zranit nebo ho poškodit, když mu nevěnujete veškerou svou pozornost, ona sama nenachází žádný reálný základ.
