Za pár dní bychom měli se ženou slavit stříbrnou svatbu, ale vůbec se mi do toho nechce. Žena určitě čeká, že ji obdaruji nějakým zlatým náramkem, prstenem či co já vím čím ještě. Jenže nejradši bych jí nedal nic. Za to, jak mě odstavila na vedlejší kolej. Jsem páté kolo u vozu, do ničeho nesmím mluvit, o ničem nerozhoduju, ale dárky, ty by brala.
Generál v sukních
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Přehoupla se mi pětadvacítka, když jsme se poznali. Moc se mi líbila, nejen že byla fakt hezká, zároveň mi na ní imponovalo, že je taková rázná, ničeho se nebála, nic si nenechala líbit, žádná tichá myška, ale ženská do nepohody. Můj táta, když se s ní seznámil, mi rovnou řekl: hochu, s ní to nebudeš mít jednoduché, to je generál v sukních. Ale s mojí mámou si rozuměly, což bylo zvláštní, máma každou slečnu, kterou jsem jí do té doby představil, hned zkritizovala, ale Helenka byla přesně podle jejího gusta.
Nějakou dobu jsme spolu chodili, a když jsme si řekli, že bychom se mohli konečně vzít, Helena otěhotněla, takže jsme na nic už nečekali. Bydlet jsme měli kde, po Helenině babičce jsme zdědili malý domek. Pár měsíců po svatbě se nám narodil syn a za rok a tři měsíce i dcera. V manželství nám to klapalo, oba jsme si užívali jak dětí, tak jeden druhého. Navíc jsme měli kliku na skvělé prarodiče, kteří nám hodně pomáhali s hlídáním.
Rok za rokem plynul a můžu říct, že jsem byl opravdu spokojený. Manželka zůstala doma pár let s dětmi, pak se vrátila do práce, děti šly do školky, pak přišla škola a najednou jsme měli doma středoškoláky. Jak syn, tak dcera byli vždycky na učení hodně šikovní, takže bylo jasné, že budou studovat. Oba si vybrali gymnázium, pak přišla vysoká a dneska už jsou oba dospělí, mají své partnery a s námi už nějakou dobu nežijí.
Benjamínek
Děti začaly studovat na gymnáziu. Měly hodně učení, a když měly volný čas pro sebe, už jsme s manželkou nebyli na prvním místě, to zabrali jejich kamarádi a pak i první lásky.
Najednou nám ten život plný aktivit začal chybět. Pak manželka přišla s tím, že bychom si mohli pořídit ještě jedno dítě. Tedy moc se mi do toho nechtělo, přece jen bylo mi už hodně přes čtyřicet, ani žena už nebyla ve věku, kdy je běžné otěhotnět, ale nakonec jsem si řekl, proč ne. Sil mám dost a aspoň bude zase veselo.
Pravda, měli jsme strach, jestli všechno žena i to malé zdravotně zvládnou, ale dopadlo to dobře. Helena tvrdila, že třetí těhotenství bylo naprosto dokonalé, mnohem lepší než ty dvě předchozí. Narodil se nám zdravý kluk. A já byl šťastný, že na ta stará kolena budu mít zase zábavu, kluka jsem si přál mnohem víc než dceru. Těšil jsem se, až spolu budeme kopat do mičudy, až mi bude pomáhat v dílně, zkrátka až budu všechno znovu prožívat jako s prvním synem. Ne, že bych se dceři nevěnoval, ale ona byla vždycky taková typická holka, aby se někde neumazala, aby si neublížila. Raději se motala mámě pod nohama, ráda s ní vařila, pekla…
Vysnil jsem si to hezky, ale moje žena mi to všechno překazila. Syna si zabavila pro sebe, jako kdybych já snad ani nebyl jeho otec, vlastně jako kdybych vůbec nebyl. Totálně ochladla, přestala se o mě úplně zajímat. Pro ni existuje jen náš nejmladší syn. Ona rozhoduje, ona se o něj stará, ona si s ním hraje, já nemám ani poradní hlas. Úplně mě odstřihla. Já jsem doma jen do počtu, hlavně že vydělávám peníze, to jediné mi je dovoleno.
Jako kdybych nebyl
Celé tři roky, kdy s ním byla doma, jsem se synem nestrávil ani minutu o samotě, nemohl jsem ani povozit kočárek. Ona by se raději strhala, než by dovolila, abych se nějakým způsobem zapojil do rodinných záležitostí. Pak dala kluka do školky a jen ona ho tam může vodit i vyzvedávat. V práci si zařídila částečný úvazek, aby všechno stíhala. Má i kolegyni ve svém věku, která je už babičkou a má stejně starého vnuka, tak jsou věčně někde spolu. Mně jen oznámí, že nebude doma a kolikrát je to i víc dní, kdy někam se synem odjedou. Ani pořádně nevím, kam jezdí, prý na chalupu ke kamarádce, ale kde to je, to už mi prý může být jedno.
Dokonce svým způsobem odstřihla i naše starší děti. Jak se dřív zajímala o každý jejich krok, tak teď jí je to celkem jedno. Dokonce i když nahlásí, že přijedou na návštěvu, ani se nenamáhá být doma, klidně si i se synem někam odjede. Naše starší děti svého malého brášku skoro vůbec neznají, a to už půjde po prázdninách do první třídy. Nedávno mi oba řekli, že se mi diví, že s mámou ještě jsem. A to je to, co ve mně hlodá už hodně dlouho. Uvažuji, že od nich odejdu. Takhle se jen užírám. Ale je mi jasné, že pak už bych asi syna nikdy neviděl, soudit se o něj se mi nechce, to by mu jen ublížilo.
Jaroslav
Názor odbornice: Co jste pro změnu udělal?
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12
Vážený Jaroslave! Jedna z prvních otázek, kterou bych vám v poradně položila, by se týkala toho, co jste až doposud udělal vy sám, aby se situace zlepšila. Od toho bychom se odpíchli při vytváření strategií, jak se současným, vám nemilým stavem pohnout. Dítě má dva rodiče, jelikož potřebuje dva póly, dvě rozdílné osobnosti, které jej utvářejí a ovlivňují. Je dobře, že se chcete synovy výchovy účastnit. Zamyslete se nyní, prosím. nad tím, co konkrétně byste se synkem rád podnikal. Jak často by to bylo? Když si takto sesumírujete představy, budou i pro vaši ženu snáze uchopitelné.
Pakliže si netroufáte na řešení situace doma a ocenil byste prostředníka, mediátora, neváhejte obrátit se na psychologa – vztahového poradce. Nebude fungovat jako někdo, kdo by soudil znesvářené strany. Naopak vám bude ku pomoci při hledání společné cesty. Neváhala bych také navrhnout zapojení starších dětí, i ony si cestu k sourozenci potřebují nalézt. Váš příběh má více vrstev, netýká se jen vztahu táty s nejmladším dítětem, ale i vztahu dospělých dětí s jejich rodiči a vztahu sourozenců mezi sebou. Každopádně má hledání společné cesty rodičů pro další budoucnost v rodině velkou cenu.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 18. května 2020. Anketa je uzavřena.
