Když mám tvůrčí blok, začnu pobíhat, říká módní návrhářka Taťána Kovaříková.

Když mám tvůrčí blok, začnu pobíhat, říká módní návrhářka Taťána Kovaříková. | foto:  Petr Topič, MAFRA

Návrhářka Taťána Kovaříková: Nemám pocit, že Češi chodí v pohorkách

  • 5
Podle černého oblečení i charakteristického smíchu ji poznáte už zdálky. Mluví rychle a srdečně, podobně prý i pracuje. Když vypráví o materiálech, rozsvítí se jí oči. "Jsem totiž sběratelka látek," vysvětluje módní návrhářka, která obléká Helenu Vondráčkovou i Báru Nesvadbovou.

Vaše kolegyně Lenka Kohoutová nedávno v rozhovoru pro Ona Dnes mluvila o tom, že my Češi jsme "outdoorový národ", jsme pohodlní a neumíme si vybrat oblečení, které by nám slušelo. Vidíte to stejně?
Mám téměř opačný názor. Je to ovšem hodně individuální. Jsou ženy, co se o sebe nestarají, ale je hodně těch, které se to už naučily, a to nejen co se týče módy. Mám pocit, že se situace zlepšuje – i díky módním řetězcům mají ženy a holky přehled o tom, co se nosí. Rozhodně nemám pocit, že by tu chodili všichni v pohorkách. Spíš potkávám šik ženské v hezky nakombinovaném oblečení. A mám z toho radost.

Vizitka

  • Narodila se 24. října 1966 v Ústí nad Labem.
  • Studovala na střední průmyslové škole v Brně a na pražské DAMU, po narození syna vysokou školu opustila.
  • V roce 1995 založila značku Tatiana.
  • Dnes šije pro úspěšné ženy včetně mnoha celebrit, je dvorní návrhářkou Heleny Vondráčkové.
  • Jako kostymérka se nárazově podílí na filmové i televizní tvorbě (filmy Příliš hlučná samota, Oběti a vrazi, seriál Velmi křehké vztahy).
  • Žije v Praze, je rozvedená, z manželství má syna Maxe.

Může to být i tím, že se pohybujete v určitém prostředí?
Je pravda, že v tomhle případě můžu mluvit jen za Prahu, kde žiju. Ale obecně mám dobrý pocit. Je fajn s módou žít, ne se stát její obětí, ale mít vlastní názor. Podle mě to, co má člověk na sobě a jak vypadá, souvisí s tím, co má v sobě, co vyzařuje, jak se chce prezentovat. Dotváří to jeho osobnost. Je spousta těch, co o sebe nedbají, nebo si myslí, že oblečení je vedlejší, ale čím dál víc lidí si podle mě uvědomuje, jak je to celé propojené.

Máte při navrhování v hlavě představu konkrétní ženy, kterou oblékáte?
Ani ne. Tvorbu vnímám spíš jako vytváření tvarů, hru s materiály. Mám ráda ženskou siluetu, každá moje kolekce obsahuje několik modelů šatů, malých večerních, velkých večerních, ale i třeba kabáty. Nikdy ale nemají všechny kousky stejný úspěch, vždycky jsou tam jedny nebo dvoje šaty, které jsou úspěšnější.

Dá se to odhadnout dopředu?
Nedá, často jsem překvapená. Většinou tvořím věci tak, aby se líbily mně, když vím, že je budu sama nosit, obvykle to funguje. Začínám u linie, která se mi líbí, a pak si s materiálem ještě v ateliéru hraju, zkouším a dostřihávám. Ale to, které modely se budou prodávat víc, nikdy neodhadnu. Kdybych to měla řešit, asi bych skoro nic nevytvořila.

Máte tvůrčí krize?
Mám. To se vždycky nejdřív rozčílím a začnu nervózně pobíhat, takže kolegyně už vědí, že Táňa je rozčílená, a jdou mi z cesty. Pak se ale zklidním, někdy mi pomáhá od práce odejít a začít druhý den, někdy se i já musím zatnout a prostě ten blok překonat. Osobně proto nejradši pracuji, když mám termín. Jsem ráda, že sezonní kolekce, tedy jaro/léto a podzim/zima, jsou jasně ohraničené. Kdybych měla moc času, zbytečně bych o všem přemýšlela. Takhle na jedné přehlídce dělám dva až tři měsíce.

Jak vlastně práce na kolekci vypadá?
Pro mě začíná výběrem materiálů. Jezdím do Paříže na veletrh Première Vision a nikdy se nestane, že bych nic nedovezla, vždycky mě něco okouzlí. Když vidím materiál, většinou hned cítím, že je to ten pravý. Jsem taková sběratelka látek. Když mi je pak firmy pošlou, ne vždy je hned použiju, některé si schovávám, ale je to počáteční inspirace. Trávím s látkami čas, hraju si s nimi, zní to legračně, ale já s tím materiálem potřebuju být. Ráda se ale zabývám i střihy, vymýšlím, jak co udělat jinak, a aranžuji, abych viděla, jestli to funguje. Pak dám model ušít a průběžně ho zkouším, někdy všechno sedí napoprvé, jindy jsou potřeba dvě tři zkoušky.

Zdá se mi, že tvoříte hodně intuitivně.
Je to tak. Snažím se držet své linie, mám všechno dopředu promyšlené, ale musí to sedět. Když se mi něco v daný moment nelíbí, neudělám to. Tak to mám v životě i v práci. Mám ráda, když to odsejpá, pracuji svižně. Rychle zkouším, rychle tvořím, potřebuji určitý adrenalin. Holky v ateliéru už vědí, že nejlepší modely vznikají těsně před termínem. Do poslední chvíle jsou připravené šít.

Máte v práci pravidelný režim?
Mám to ve vlnách, v hodně velkých vlnách. V době před přehlídkou věnuji práci maximum času a energie, když je po ní, umím si to srovnat. Vždycky si režim nabourám, abych ho zase dorovnávala. Ale už jsem si zvykla.

A co vaši blízcí?
I můj syn (jedenadvacetiletý Max, pozn. red.) si musel trochu zvykat. Ale už je dospělý a zná mě. Přítel sice dělá v jiném oboru a má úplně jiný režim, ale ten můj mu nevadí. To by byl asi problém.

Když byl syn mladší, musela jste mu práci přizpůsobit?
Jistě. Firmu jsem zakládala, když Maxovi byly dva roky. Ze začátku to fungovalo, měli jsme skvělou paní na hlídání a pomohli nám i rodiče. Časem jsem ale zjistila, že chci se synem být víc. Jednu dobu jsem byla až rozdvojená. Zdálo se mi, že bych měla být na více místech zároveň: chtěla, vlastně potřebovala jsem pracovat, ale Max mi při tom strašně chyběl. Jenže když jsem s ním byla doma, zjistila jsem zase, že mi chybí práce. Neumím si představit, že bych ji nedělala.

Zajímá se Max o módu?
Má svůj styl a specifický vkus, který se mi líbí. Když byl malý, často si sám řekl, co chce nebo nechce nosit, a já s ním obvykle souhlasila. Ale návrhář z něj určitě nebude. On se ještě musí najít, ale směřuje k umění, zajímá ho divadlo, hudba.

To vy jste mnohokrát prohlásila, že být návrhářkou je sen, který se vám splnil. Co dál?
Zní to jako klišé, ale moje práce mě opravdu baví, jsem spokojená. Kdybych si ovšem dokázala najít čas, strašně ráda bych malovala – dekorativní, abstraktní, velká plátna. Zajímá mě i módní fotografie.

Blízko máte i k filmu, tvořila jste kostýmy třeba pro snímky Příliš hlučná samota nebo Oběti a vrazi. Je rozdíl mezi navrhováním pro filmové postavy a pro skutečné ženy?
Je, velký. U filmu nejde o módu, ale o charakter postavy a celkové vyznění. Když tvořím kolekci, zabývám se materiálem, střihy, tvarem šatů. Ale když dělám na filmu, spolupracuji s režisérem, architektem, vycházím ze scénáře, herec se musí v kostýmu dobře cítit. Všechno musí sedět.

Dámská móda on-line

Nakupujte podle aktuálních módních trendů na Modissimo.cz.

Když ale navrhujete šaty na míru, musíte se taky přizpůsobit povaze klientky, jejímu životnímu stylu.
Přesto je to úplně jiný druh práce. 

Jak vypadá vaše typická zákaznice?
Obvykle jsou to manažerky, právničky, lékařky. Ženy, které pracují a potřebují u toho vypadat dobře. Často také mají vytipované kousky z kolekce nebo přijdou s jasnou představou.

Než jste se dala na módu, studovala jste scénografii na DAMU.
Už tehdy jsem zjistila, že mě móda baví víc. Navíc jsem studium přerušila, protože jsem čekala Maxe. A už jsem se nevrátila. Zato svět módy mě okouzloval už odmalička, dokonce jsem si vydobyla, že chci studovat střední průmyslovku v Brně. Holka z Ústí nad Labem v Brně? To se rodičům samozřejmě moc nelíbilo. Dodnes si pamatuju, jak jsme s kamarádkou ve čtvrťáku šly po Karlově mostě a říkaly si: "Co bychom za to daly, abychom byly návrhářky v Praze." A lup ho! Půl roku poté už jsem tu byla. Na škole jsem pak pomáhala studentkám předvádět, byla jsem vysoká a hubená, tak si mě vyžádaly. A prostředí přehlídek mě nadchlo.

S kým jste tehdy spolupracovala?
Seznámila jsem se třeba s Ivanou Follovou nebo Hankou Havelkovou, mezi návrháři bylo v té době přátelské ovzduší. Všichni jsme na tom byli podobně, nikdo neměl vlastní butik, to se změnilo až po revoluci, kdy jsme zakládali firmy. Přátelské vztahy máme dodnes, ale konkurence je pochopitelně větší. Je nás hodně a mladí návrháři to dnes nemají jednoduché. Musí být ještě šikovnější než my, když jsme začínali.

Tatiana Kovaříková: kolekce zima 2013

Navíc se zdá, že tu už všechno bylo. Má se móda ještě kam posouvat?
Všechno, co už někdo vytvořil, se dá posunout o kousek dál. Vznikají nové materiály, nové technologie zpracování. Můžu vycházet z klasických sukní nebo kalhot, ale vždycky v tom bude něco nového. Baví mě, jak je móda hravá, můžete vymyslet cokoliv! Pak jde jen o to, aby se trend udržel, a o tom rozhoduje trh. Buď ho lidi budou nosit, nebo ne. To je vše.

Co budeme nosit za padesát, za sto let?
Myslím, že se budou používat úplně jiné technologie, šití už možná nebude existovat. Oblečení se bude odlévat, nepůjde už o strojovou, ale o počítačovou výrobu. Nedivila bych se, kdyby krejčovina úplně zanikla. Myslím, že do tvorby budou hodně mluvit počítače, bude zdigitalizovaná, vlákna se nebudou šít, ale nanášet pomocí strojů.

Něco na způsob 3D tiskáren?
Je to možné. Na druhé straně je ale otázka, jestli to člověku bude připadat v pořádku. Člověk potřebuje tvořit. Stroje dokážou vymyslet a vyrobit fůru věcí, ale lidská práce je neuvěřitelná a nedá se podle mě zcela nahradit. Umím si představit digitalizovanou výrobu sportovního oblečení, věcí na volný čas, funkčních materiálů. Ale neumím si představit, že by móda neexistovala.