Michelle, jak byste popsala svou poslední knihu Ztracenné? Komu je určena?
Jsou to krátké příběhy pro divoké ženské duše nebo unavené naštvané ženy jakéhokoli věku, vzdělání, národnosti, protože ženy na celém světě, podle mě, v určitých životních fázích zažívají tu samou frustraci. Knihu jsem napsala s Táňou Brodskou, ilustrovala ji Petruccya a cílovka nám nějak přirozeně vyústila na třicet plus. Mě většinou vyhledávají mladší ženy, Petruccya ve své firmě Pura Vida obléká ženy od patnácti do sta let a Táňa má jako etopedka klientky napříč všemi kategoriemi.
Jak jste vy, Pražanda každým coulem, našla společnou řeč s Táňou Brodskou, ženou přírodní? Víc odlišné světy se ve vás dvou asi potkat nemohly.
Moje kamarádka s Táňou organizovala seberozvojový workshop, který jsem jí nedokázala odříct. Ale od začátku jsem věděla, že z toho budu nepobavená, že je mi ten svět absolutně cizí, protože nevěřím na tanečky kolem ohně, vzývání vnitřní bohyně a jen jsem se děsila, že se budeme ladit na vesmír, v horším případě potírat menstruační krví. Uklidňoval mě jen fakt, že podobně nastavených holek jako já tam bude asi šest. Ale fakt, že jedu na roubenku do Orlických hor, odkud se nedá utéct a kde není wifi, signalizoval vyloženě „voser“. Během seznamovacího kolečka se pak ukázalo, že každá z nás je tam jen kvůli někomu, nikdo tam být nechce a všechny jen čekáme na pauzu, abychom mohly jít hledat připojení.
Jak na to reagovala Táňa?
Zpětně nám popisovala, že v ten moment přehodnotila připravený workshop, protože jí bylo jasné, že na to nejsme ready. Řekla nám, že chápe, že tam nechceme být a že se semináře nemusíme účastnit. Kdo chce, ať si jde spát na pec, projít se do lesa, sekat dřevo nebo že nemusíme vůbec nic. Myslím, že až když jsme slyšely, že nemusíme nic, začaly jsme ji vnímat. Nakonec byl ten kurz velká improvizace, když viděla, co jsme zač. Zpětně ji obdivuju a nechápu, jak ustála tu šestici kariérně celkem vyspělých, pragmatických a hustých workholiček.
Přesto jste se s Táňou nakonec spřátelily tak, že z toho vznikla společná kniha.
V tu dobu jsem už věděla, že když mě na Táně něco takto vytáčí, tak tomu mám věnovat pozornost. A zjistila jsem, že já prostě té její lehkosti, radosti z každodenního bytí a nevýkonnosti čistě z potěšení pro potěšení vůbec nebyla schopna. Jakmile mi něco nešlo nacpat do tabulky, udělat z toho nějaký závěr, výstup nebo to změřit, bylo to pro mě cizí. Táňa jako druhý protipól zas nechápala můj svět. Postupně jsme se začaly vzájemně ovlivňovat. Táňa těží z mého světa, učí se dělat to-do listy a dodržovat nějaký řád, což pro ni nebylo důležité, a já se zase učím míchat bylinkové čaje a jen tak být.
Michelle Losekoot (37)
|
Takže z třecí plochy byla najednou styčná plocha?
Myslím, že tím, co nám umožňuje mít takto hluboké oboustranné přátelství, jsou tři hlavní věci – zvídavost, respekt a laskavost. Už se nepošklebuju, když mi Táňa řekne, že když mě bolí v krku, tak mi tím tělo chce něco říct a začne mi to vykládat. Sice si to nemyslím, ale respektuju, že si to myslí ona. Ona taky neshazuje a nezlehčuje to, o čem jsem přesvědčená. Takže respekt. Pak je to o zvídavosti: zajímáme se navzájem o informace z toho druhého světa. No a pak laskavost. Naše nejhezčí rozhovory jsou o tom, co neumíme, nezvládáme. Když řeknu, že jsem lůzr, ona odvětí – nejsi, jen se ti to nepovedlo. Myslím, že na to, jak dlouho se známe, jak daleko od sebe bydlíme a že se fyzicky vídáme párkrát do roka, tak jsme blízké přítelkyně. Ke společné knize jsme se ale dobraly až zhruba po pěti letech.
Kniha Ztracenné ale každopádně cílila do černého, aktuálně je v prodeji třetí dotisk. Tušily jste s Táňou, že tématem najdete takovou díru na trhu? Žádný ze svých projektů nedělám s cílem, aby byl oceňovaný nebo se stal bestsellerem. Dělám je pro sebe a za pochodu zjišťuju, že problémy, který si v životě pojmenovávám, dost často rezonují s nějakou další skupinou lidí, z čehož mám radost. I kniha vznikla tak, že mě napadlo, že to, co s Táňou řešíme, by asi mělo slyšet víc lidí, protože minimálně v mé smečce by to víc lidí zajímalo. Tak to pojďme sepsat. Zároveň jsem ale dopředu byla v pohodě s tím, že si to koupí třeba jen dvacet lidí kolem mě.
Cituji: „Knihy miluju, psaní je moje velké volání a knižní marketing je srdcovka“. I proto jste riskly vydat si knihu samy?
Já se v knižní branži pohybuju celkem dlouho, ale vlastně jediný proces, který jsem si ještě neosahala, byl vydat si knížku sama. Takže jednou z motivací bylo, že se naučím něco dalšího. Dávalo nám to logiku, protože já kromě toho, že píšu, tak ovládám marketing, Petruccya je výborná ilustrátorka, a navíc vede firmu, takže bude umět dát to celé finančně dohromady, a Táňa nás bude opečovávat, když toho bude na nás moc. A tak jsme si řekly, že vlastně takové malé nakladatelství už máme, tudíž to dobrodružství podnikneme a zkusíme si knihu vydat ve vlastní režii.
A jaké to bylo dobrodružství? Vyplatilo se?
Samotné psaní knížky zabralo na celém projektu nejméně času. Není to tak, jak si to lidi představují nebo to znají z Lásky nebeské, že strávíte půl roku na břehu jezera psaním, pak to někdo sváže a ono to vyjde. Na té knížce s námi dělalo sto lidí, právníkem počínaje. Je to proces. Začali jsme zhruba před rokem a na konci října byl křest. Nebylo tam jediné hluché místo! A má to samozřejmě jak výhody, tak nevýhody.
Nic se nedá hodit za vinu vydavatelství, všechno jde za vámi. Když není kniha na pultech, je to váš problém, když tam jsou chyby, váš problém když se knížka rozpadá, vy řešíte zákaznickou péči… Všechno máte na starosti vy. Zároveň ale také veškerý zisk. Takže je na každém, jakou míru stresu chce v životě mít a jak moc koho baví se takto rozvíjet a učit se novým věcem. Museli jsme se třeba naučit obsluhovat e-shop, což bylo složité, navíc obrovsky časově náročné. Až mě to překvapilo, protože jsem technický člověk a dítě digitálu, ale zvládat zákaznickou péči, to množství reakcí, dotazů a problémů bylo nesmírně těžké. Měla jsem štěstí, že jsem na to nebyla sama. Nezvládla bych řešit celé dny ztracené zásilky.
Kdy jste si naposledy připadala ztraceně vy sama? A jsou nějaké okamžiky, kdy být ztracená není ani trochu na škodu?
Já si myslím, že obecně být ztracená není na škodu. Zní to negativně, ale podle mě se nemůžete najít bez toho, aniž byste byla ztracená. A co je ztracené, je vždycky cenné. Takže já si myslím, že jsem ztracená permanentně a že po dopsání Ztracenných mi to akorát přestalo vadit.
Já si občas připadám ztracená ve světě, který je vám vlastní, v digitálním. Děsí mě anonymita, která z nás na sociálních sítích dělá zvěř. Nebo to je subjektivní?
Máte úplnou pravdu. Já se v digitálním světě snažím aktivně filtrovat a na internetu využívám jeho síly spojovat lidi, se kterými jsme podobně nastavení. Jde to pomalu a dá to práci, ale každý den si projedu Facebook, a když tam někdo zahlásí nějaké zlo, tak ho prostě okamžitě „odpřátelím“. V momentě, kdy ryješ do LGBTQ+ komunity, jdeš pryč, kámo, protože je prostě jednadvacáté století. Jdeš proti uprchlíkům? Ok, končíme a vůbec mě nezajímá, že jiné tvoje názory jsou v pohodě. Vlastně si striktně hlídám, čím a kým se chci v online světě obklopovat. A jakmile je někdo agresivní vůči mně nebo nějaké menšině, tak dám jedno varování a pak končíme. Nastavuju hranice.
Internet a všechny možné sítě tedy nevnímáte jako zlo?
V samotném internetu zlo nevidím. Tu neplechu vidím v tom, že jsme se ho nenaučili pořádně a dobře používat. Cestou je vzdělání, zvyšování sebehodnoty mladých lidí, protože když máš dostatečné množství sebedůvěry nebo sebelásky, tak si ty hranice v online světě nějak uhájíš. Ale mediální gramotnost by určitě bylo dobré nějak posílit. Digitální svět může zároveň dokázat, že se třeba mladí queer lidé někde na vesnici nebudou cítit sami, protože si na internetu najdou tu svou bublinu. To je zachrání. Osamocený rybář v severních Čechách zase bude vědět, kam a s kým si půjde o víkendu zarybařit. Já se zase spojuju s lidmi z celé republiky, kteří fandí kreativitě.
Sítě můžete využívat k různým věcem, ale jde o to, jak to děláte, jaké máte znalosti. Rodiče a výchovné instituce by rozhodně měly děti mediálně vychovávat a vštěpovat jim, jak používat TikTok, na co tam mají právo, kdy někoho bloknout, jak někoho nahlásit, kdy si nesmí nechat něco líbit.
Poznala jsem vás jako workholičku, ale zaznamenala jsem v tomto směru velký posun. Už se umíte odstřihnout od digitálního světa?
Nějaký čas jsem byla workholička, na to mě upozorňovalo hodně lidí, ale já si vždycky řekla, že prostě jen nedokážou dělat s takovým nasazením jako já. Myslím, že pořád pracuju celkem hodně, ale najednou v tom je ta lehkost a radost a není to lámání přes koleno. Pracuju na věcech, které mě hrozně baví a zároveň mi umožňují cestovat, poznávat kreativní lidi a prohlubovat znalosti. V tom vidím rozdíl a posun. A odstřihnout se taky umím. Vždycky když v mém životě nebylo něco v pořádku, tak mě sundalo tělo, naštěstí jenom takovou tou mírnou variantou: nadváha, migrény, ekzémy. Neprobudila jsem se tedy na JIPce, ale stačilo.
Životní styl „volná noha“ je vám vlastní už řadu let. V čem vidíte jeho výhodu?
Ve svobodě. V tom, že si můžu vybírat, s kým chci trávit pracovní čas, kde ho chci trávit a za jakých podmínek, což můžu měnit mnohem flexibilněji, než kdybych byla zaměstnaná. Volné noze jsem vděčná i za to, že si můžu vymýšlet svoje věci a taky už mám „osahané“ lidi, s kterými chci dělat. Vážím si té možnosti.
Jste marketérka, školitelka, spisovatelka, které ze svých profesí maličko nadržujete a která vám umí nadělat nejvíc vrásek?
Asi trochu nadržuju čistému psaní. To není marketingové, copywriterské ani reklamní psaní. Je to čistě tvůrčí věc, ke které se chodím schovávat, když je mi z těch jiných druhů psaní ouvej, když jsem unavená. Volné psaní mám moc ráda a hlídám si v kalendáři, aby na něj bylo dost prostoru. Momentálně nejmíň mě teď baví marketérská činnost. Sice je pořád v top pětce, ale z těch pěti je teď nejmíň oblíbená. Zároveň mi ale profese marketéra umožňuje věnovat se svým radostem.
Když jsem byla na vašem workshopu o sociálních sítích, bylo to nečekaně vtipné – různé fórky, přirovnání, situace… Máte vše předem připravené, nebo reagujete podle toho, jací se sejdou posluchači?
Častou reakcí na moje workshopy a školení je, že jde o stand-up. Já vlastně i díky tomu neškolím online, protože potřebuju být s lidmi v interakci. Některé vtipy a příklady mám naučené, protože je školím už poměrně dlouho, takže kdybyste mě vzbudila ve dvě ráno, tak vám části odříkám asi úplně stejně. A zhruba polovinu z toho si vymýšlím. Ale téměř v každém ohlasu na kurz mám, že se lidi nasmáli, pobavili a u toho se skoro až jako vedlejší produkt něco naučili.
Stane se, že vás ještě něco vyvede z míry?
Naposledy se mi to stalo koncem roku, kdy jsem měla hodně rozmanité klienty v jednom týdnu, konkrétně Komoru auditorů ČR a sex shop Růžový slon. V auditorské komoře extrémně formální prostředí s lidmi v kravatách a kostýmcích a pak školení s Růžovým slonem, kde jsme řešili texty na anální kolíky. V prvním případě jsem musela mluvit spisovně, šetřit vtípky a na školení Růžového slona, přestože si myslím, že jsem v otázkách sexu hlava vcelku otevřená, jsem zase zjistila, že nejsem. Takové lektorské lekce mi život přináší, ale vítám je jako trénink.
Digitální svět pádí mílovými kroky vpřed, kde se školíte vy?
Od aktuálního online světa dost odstupuju, protože zvládám být v obraze, ale nebaví mě to zvládat. Na sítích se stihne něco změnit, než se dojdete vyčůrat. Takže to máme u workshopů Jak na sítě rozdělené. Moje parťačka Eliška Vyhnánková, kterou baví držet krok s trendy, změnami a pravidly sítí, za nás školí Facebook, Instagram a Twitter, tedy X, a já školím dlouhodobější věci, třeba jak udělat strategii, jak funguje obsah, kreativita, psychologie uživatelů, jak něco vymyslet, natextovat. To se nějaké desetiletí ještě měnit nebude.
S Eliškou Vyhnánkovou jste před lety napsaly knihu Jak na sítě. Existuje nějaká obecná rada, jak se na sítích chovat?
Nechovejte se na síti jako reportér BBC. Nefoťte vše, co děláte, každou kávu, sklenku či avokádový toast, všechno nezaznamenávejte a nestreamujte, chovejte se spíš jako kronikář. Jednou za pár dní přidejte fotku a napište k ní příběh, kontext. Styl kroniky dělá podle výzkumu lidem líp a vy si tak vlastně vedete takový deník vděčnosti nebo archiv radostných chvil. Budete-li sdílet vymazlenou fotku, jak jdete v pátek do SaSaZu na večeři, ale připíšete tam, že jste na to dva týdny šetřila a s make-upem jste si vyhrála hodiny, umožníte lidem vidět za oponu a nebudete je zbytečně frustrovat. Přítomnost kontextu je důležitá, hned by nám na sítích bylo všem líp.
Uvažujete už teď o tématu čtvrté knihy?
Takto promyšlené to nemám, ale jsem celkem pečlivá na zaznamenávání nápadů, takže mám vždycky v šuplíku něco, do čeho se zítra můžu pustit. Vyplatilo se mi nechat se v životě vést určitou zvídavostí, díky čemuž na sebe mnohé projekty moc nenavazují, respektive se zdají být nesourodé, ale v mé hlavě se všechno spojuje. Ale baví mě mít tu svobodu, že můžu chodit po světě a říkat si – teď mám docela chuť napsat nějakou ezo knížku, teď by mě lákalo napsat knížku o kreativitě… Testuju, jak moc můžu.
Na Facebooku jste se podělila o sto věcí, které vám v uplynulém roce udělaly radost, a na předním místě je Žít v Česku. Proč?
Každý, kdo víc cestuje, musí uznat, že se tu máme nejlíp, a jako žena, která často cestuje sama, vnímám, že neznám bezpečnější zemi. Jezdím nomádit do zahraničí, ale když si vezmu nejlepší místa na digitální nomádství na světě, tak je Praha na prvním nebo druhém místě. Vlastně kamkoli pojedu, tak buď klesnu s rychlostí internetu, nebo stoupnu s cenou za pronájem, za jídlo. Vždycky to ale bude horší s ohledem na bezpečnost a služby. Česko je vynikající.
V jednom rozhovoru jste zmínila, že jinak smýšlející ženu – co se týče sebehodnocení – z vás udělalo až Holandsko, kam jste se před lety vdala. Jak na tu dobu dnes vzpomínáte?
S láskou. Jsem pořád v kontaktu se všemi včetně bývalé au pair rodiny, za kterou jezdím pravidelně, jen kluci už jsou větší než já. Snažím se tam vracet každý rok, protože je to moje srdcovka a doteď, když slyším někoho mluvit holandsky na ulici, tak bych si ho nejradši hned pomazlila a vzala domů. Stejně to mám i se psy. Holanďani a pejsci, to je moje slabina.
Také jsem za poslední roky zaznamenala, že jste se začala hodně věnovat svému tělu. Jak to máte s cvičením a pohybem aktuálně?
S napsáním každé knihy naberu deset kilo, takže se teď těším, že se ke svému tělu budu chovat zase citlivěji. Celkem pravidelně cvičím, mám pár tréninků týdně doma, jinak chodím do gymu. Moc mě to baví, ale tím, že jsem cvičení objevila až dost pozdě, tak se musím pořád nutit. Kdybych nevěděla, že to potřebuju, tak to asi nedělám. Nejsem sportovní typ, ale vidím benefity, které mi to dává a jak to prospívá mojí hlavě i kreativitě, takže to dělám proto, aby mi bylo dobře. Kdyby stejné efekty nabízela konzumace croissantů, tak půjdu na croissanty.
Ale když jste se do cvičení zakousla naposledy, měla jste slušně vypracované tělo.
Je pravda, že jsem měla i břišní svaly. Tedy na pár týdnů. Mám z tohoto období velký respekt ke všem fitness lidem, kteří zvládají, že se jim během dne všechno motá jen kolem toho, aby mohli takto vypadat – jedí na čas, vědí, co a kolik, nedají si jako já teď dvě sušenky, chodí pravidelně spát, řeší kvalitu jídla...
Takto moc vás to nechytlo?
Miluju výzvy, takže když si ten program nastavím na tři měsíce, hecnu se a dám to. Ale vlastně jen kvůli té fotce s břišákama. Zároveň jsem ale zjistila, že udržovat je, by mi bralo příliš radosti ze života a výrazně by to ovlivnilo moje normální fungování. Asi si to dám ještě dvakrát, desetkrát v životě, protože mě bavilo nacházet svoje limity, ale žít takhle nedokážu.
Co chystáte pro své sledující v tomto roce?
Asi budu dál dělat, co mě baví, vylepšovat svůj newsletter a s Bárou Filáčkovou máme v plánu druhou sérii podcastů Plný kecky. To budou dva viditelné projekty a po zbytek roku budu pracovat na dalších věcech, které ještě letos tak úplně viditelné nebudou. Ale to přijde.
