O tomhle sympaťákovi se hodně mluví. Patří totiž k nejvýraznějším osobnostem módní scény. A nikoliv jen té české. Získal cenu pro designéra roku Czech Grand Design, Elle Style Award za nejlepšího návrháře, je laureátem ocenění Huberta de Givenchy, časopis Vogue Italy ho označil mezi nejnadanější talenty mladé generace. Spolupracoval se značkou Hermès, Louis Vuitton, studiem Philippa Starcka a módní společností Peclers Paris. Nejen o pendlování mezi Prahou a Paříží, kde žije a tvoří, se rozpovídal v říjnovém rozhovoru pro magazín City Life MF DNES.
Proč navrhujete oblečení pro ženy?
Fascinují mě ve všech rolích a v každé životní etapě. Každá jste totiž multižena, jste femme fatale i světice, boss i svačinářka, ošetřovatelka i bojovnice, milenka i matka. Všechno musíte zvládnout, nejlépe na sto procent, a ještě u toho nespáchat sebevraždu. Snažím se proto vytvářet oblečení, ve kterém se budete cítit dobře a připadat si krásně a uvolněně. Takové šaty snad pomohou lépe zvládat životní role a zvýšit sebevědomí, vytvoří pomyslné brnění. Díky tomu se budete cítit silnější a snáz se tak i v životě postavíte samy za sebe.
Čtěte v magazínu City LifeO Jakubu Polankovi se více dozvíte v metropolitním magazínu City Life, který vychází v pátek 29.9.  |
Co byste dal do každého ženského šatníku?
Pánskou košili v různých velikostech. Je to díky všestrannosti fantastický kus oblečení. Stačí ji zavázat v pase a obout k ní podpatky, podruhé vyhrnout rukávy a zastrčit do sukně, nebo třeba zavázat na uzel a vzít k ní šortky. Košile má příběh, stačí si ho vybrat. Už jen ta situace, kdy si ji žena bere nejen z pánského šatníku, ale přímo od muže, vedle kterého se ráno probudila. Košile dává svobodu. A svobodnější by měly být i samotné ženy. Mohou začít třeba tím, že si nenechají určovat trendy, co mají nosit, a začnou hledat oblečení, které sluší konkrétně jim, a klidně v pánském oddělení. Může se přece snadno stát, že tam pro sebe naleznou mnohem zajímavější a kvalitnější věci.
Čím jste chtěl být jako kluk?
Návrhářem! Snad už od svých tří let. Maminka byla aranžérka a táta pořád dělal něco v garáži, nejen jako automechanik. Pořád jsem se pohyboval v prostředí obou profesí a z každé částečně čerpám do současnosti. Na konci základní školy jsem chvíli váhal, jestli jsem se rozhodl dobře. Že je návrhářství má životní cesta, jsem zjistil hned během prvního ročníku na střední škole. Stačila mi jedna módní přehlídka, jeden vyhraný souboj s šicím strojem a byl jsem tím světem okouzlen.
V čem módního návrháře inspiruje prostředí garáže?
Umožnilo mi skvěle pracovat s kontrasty a různými řemesly. Krejčovina mi dala půvab a romantismus, garáž možnost zpracovat tu brutalitu. Pnutí mezi dvěma póly je báječné. Mám rád vílu s odřeným kolenem, romantiku s nádechem brutality. I zdánlivá chyba výsledku dodává sílu. Například nepatřičný červený flíček na sněhobílých svatebních šatech, jeden detail okamžitě vytvoří příběhy. Lidé začínají přemýšlet. Hlavou se jim honí myšlenka, jestli je to skvrna od třešní nebo kapka krve Sněhurky. Jedna malá tečka, a co všechno dokáže rozehrát.
