Agresivní růžová a něžná modrá
Představu, že růžová barva a její příbuzné odstíny od fuchsiové po lila jsou holčičí, zatímco modrá se hodí pro chlapce, vštěpujeme dětem už od narození. Vlastně často ještě předtím, než se dítě narodí, má už maminka v zásobě výbavičku ve „správném“ odstínu. A zatímco dospělým ženám většinou není nepříjemné si univerzální modrou „půjčovat“, celá řada mužů růžovou nikdy neoblékne ze strachu, že by působili takzvaně zženštile. K tomu, jak absurdní je takový způsob uvažování, má přitom co říct i historie.
Ještě nedávno to totiž bylo spíš naopak. Do poloviny devatenáctého století se děti většinou oblékaly do neutrálních barev, hlavně do bílé, postupně se prosadily i pastely – ale až v době kolem první světové války začaly mít význam spojený s pohlavím potomka. „Obecně akceptovaným pravidlem je, že růžová patří k chlapcům a modrá k dívkám. To proto, že růžová je rozhodnější, silnější barva, takže se lépe hodí k chlapci, zatímco jemnější a delikátnější modrá více sluší holčičkám,“ psalo se v roce 1918 v odborné publikaci Earnshaw’s.
Stejný diktát platil skoro do poloviny minulého století, podpořil ho dokonce americký magazín Time; ve čtyřicátých letech se nicméně obrátil naruby. Prsty v tom nemělo ani ženské hnutí, ani žádná církev ani politická organizace. Podle všeho šlo čistě o vrtkavý marketing. Rozdělení „růžová pro holky a modrá pro kluky“ se nejprve uchytilo ve Spojených státech, pak i ve zbytku světa. Jinými slovy je to jen náhoda; a je pravděpodobně jen otázka času, kdy se barvy zase vymění nebo takové dělení docela vymizí.
Do 19. století se děti oblékaly hlavně do bílé.
Dívka v modrých šatech na ilustraci z roku 1940
Mainstreamová dětská móda na začátku 21. století
Vyšší boty, vyšší postavení
Vysoké podpatky dnes najdete jen v dámských odděleních obchodů, ale zpočátku je ženy vůbec nenosily. Pravděpodobně úplně první verze bot na vyšším podpatku nosili perští jezdci proto, aby jim noha lépe držela ve třmenu, a ruce tak mohly být volné třeba při střelbě. Do Evropy se tahle vychytávka – spolu s mnoha dalšími perskými „trendy“ – dostala na konci šestnáctého století. Postupně se z praktické záležitosti stala spíš věc luxusu a módní podpatky nosili vladaři (včetně drobného francouzského krále Ludvíka XIV., kterému přidávaly pěkných pár centimetrů) i jejich dvořané.
Výsostně pánský symbol společenského postavení si brzy oblíbily i ženy; móda totiž v sedmnáctém století byla čím dál více androgynní. Zvlášť žádané byly pánské prvky v dámské módě: stylové dýmky, kratší účesy i právě podpatky. Až postupem času se ty mužské snižovaly a rozšiřovaly, zatímco dámské byly čím dál vyšší a štíhlejší.
Kolem roku 1740 se začaly považovat za nepraktickou hloupost a rozmařilost, což podle tehdejšího myšlení byly vlastnosti vyhrazené jen ženám. Od té doby se dámská móda měnila, podpatky se zvyšovaly a snižovaly, jen aby se zase snížily; do tradičního mužského šatníku se ale až na výjimky nevrátily.
Boty na podpatku z 18. století
Král Ludvík XIV. (1701)
Francouzská dámská obuv z 18. století
Jindřich VIII. Dlouhá punčocha
Také punčochy a punčocháče nosili pánové daleko dřív než ženy. Středověký muž hrdě ukazoval nohy v punčochách nad kolena, které byly k noze připevněné stuhou, často vyšívanou. Jak se tuniky a další svršky zkracovaly, punčochy se zvyšovaly, až se z nich stal jeden kus, který kryl (i když často spíš zdůrazňoval) i rozkrok.
Mezi materiály dominovaly silnější tkaniny a vlna, evropská šlechta si ale časem oblíbila méně praktické, zato velmi luxusní punčochy a punčocháče z hedvábí. Mezi prvními, kdo je nosil, byl údajně i anglický král Jindřich VIII. Ten si prý pod nimi dokonce vycpával lýtka, aby vypadala svalnatější.
Pánské legíny se objevily i na poslední přehlídce spodního prádla Heleny Konarovské:
17. prosince 2016 |
Punčochy si časem oblíbily i dámy, i když je vlastně až do dvacátého století schovávaly pod dlouhou sukní. Z pánského šatníku tenhle typ oděvu zmizel až v době kolem průmyslové revoluce, kdy se móda vyšších vrstev začala považovat za pouhou řadu zbytečných výstřelků. Důraz se kladl na praktickou stránku věci, navíc se stíraly rozdíly mezi oblečením „na efekt“ a tím funkčním. Tedy aspoň u mužů. Místo punčoch se začaly nosit kalhoty a pánské nohy zmizely ze zorného pole až do doby, kdy je zase odhalily kraťasy. Později přišly na řadu přiléhavé džíny a teprve v posledních letech se znova objevují pánové v legínách určených na něco jiného než na sport.
Král Jindřich VIII. s manželkou Annou Klevskou
Malba Arthura Holdswortha z roku 1757
Britská značka sTitch propaguje „meggings“, tedy pánské legíny.
Britský herec a milovník legínů Russell Brand
Make-up pro všechny
Youtuberů a blogerů, kteří se věnují líčení, a vůbec pánů, co se nebojí pudru, řasenky nebo korektoru, sice přibývá, ale většina lidí vám dnes rezolutně řekne, že make-up k mužům nepatří. Dějiny mluví jinak: podle sedm let starého objevu archeologů z bristolské univerzity líčidla nosili už neandrtálci. Třpytivé a barevné přírodní pigmenty měly podle vědců symbolickou hodnotu například při lovu nebo při různých rituálech, takže se dá předpokládat, že je používali hlavně muži.
Pekáč buchet i prsní svaly. Jak to vypadá, když se konturují muži:
Unisex záležitostí pak líčidla byla ve staré Asii či starověkém Egyptě, kde měla celou řadu funkcí. Černý kajalový prášek, který se nanášel v tlusté vrstvě na víčka, původně chránil oči před sluncem, časem ale získal i dekorativní nádech. Kromě toho Egypťané používali nadrcený malachit – zelená víčka byla zvlášť trendy – a taky načervenalý okr na rty, tvářenku, rozjasňující minerály na lícní kosti, a dokonce nejrůznější barvy na nehty. Rozdíly nebyly v pohlaví, spíš v postavení. Čím výše jste byli na společenském žebříčku, tím víc make-upu jste si mohli dovolit. Bylo běžné, že muži z lepší společnosti se líčili do práce nebo vyráželi na večeři.
V líčení se vyřádili i staří Římané a v nejrůznějších formách se objevovalo vlastně v celé evropské historii. Dost často bylo výrazné nebo i výraznější u mužů: za vlády Alžběty I. Třeba se ženskými protějšky za pomoci pleťových masek a pudru bojovali o to, kdo bude mít světlejší, a tedy krásnější pleť.
Francouzský královský dvůr v osmnáctém století je pak kapitola sama pro sebe. Krása byla na prvním místě a rozmařilí dvořané nosili vrstvy pudru, růže, tužky na obočí a dalších malovátek, bohužel často z toxických přísad. Nemluvě o různě tvarovaných nalepovacích znaménkách, která kromě jiného zakrývala vyrážky a projevy nemocí.
Za něco rozmařilého, zbytečného, vulgárního, dokonce za ďáblův výtvor se make-up začal považovat v éře královny Viktorie. Zmizel z mužské i ženské výbavy a stal se jen záležitostí herců nebo prostitutek. A zatímco líčení žen časem společnost vzala na milost (a později se z něj stal miliardový byznys), muži s make-upem dodnes budí pozornost. Kosmetické značky přitom nelení a pánské blogery-vizážisty už do svých kampaní obsadila například CoverGirl nebo Maybelline. I díky nim se z pánského make-upu možná zase stane norma a slovo „zženštilý“ ze slovníku úplně vymizí.
Make-up nosil i faraon Tutanchamon.
Velkým propagátorem pánského make-upu byl zpěvák David Bowie.
Značka CoverGirl do své kampaně obsadila youtubera Jamese Charlese.
Tváří značky Maybelline se stal vizážista a youtuber Manny Gutierrez.
