Díky souboru snímků Gaudeamus jste fotografem olomoucké sametové revoluce. Jakou nejsilnější vzpomínku máte spojenou se 17. listopadem 1989?
Pořád mi přebíhá mráz po zádech, když si vzpomenu na moment, kdy okupační stávka skončila. Vymalovaly se třídy a zmizeli lidé. Přišel jsem tam den po tomto úklidu a ztuhl, protože jsem opět uviděl obyčejnou školu s lavicemi. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to, co nemám vyfocené, už nikdy nezískám. Vše zmizelo, jako když skončí pantomima. Je stvořena světlem a člověkem, jenž něco vytváří. V divácích to vyvolá silné emoce, na konci se ale v sále rozsvítí a on odejde.
Byl olomoucký „samet“ nejemotivnější focení, které jste zažil?
Určitě byl. Po sametové revoluci jsem de facto přestal dělat dokumentární fotografii. Měl jsem pocit, že jsem měl poté práh citlivosti nastavený tak vysoko, že mě už nic nezajímalo. Byla to doba nabitá dějem, měl jsem budík na tři či na čtyři ráno a šel jsem na fakultu fotit. Pořád se tam něco dělo.
Neměl jste při focení revoluce obavy? Přece jen nikdo nemohl tušit, že vše nakonec povede k pádu režimu.
Ze začátku to bylo nabité strachem. Těch prvních deset až patnáct dní nikdo nevěděl, co se bude dít. Jestli nás zase převálcují tanky, nebo to vyjde. Bylo to hodně emotivní.
Petr Zatloukal Narodil se 13. září 1956 v Kojetíně. V Olomouci chodil na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou, titul inženýra získal v roce 1981 na brněnském Vysokém učení technickém - obor technická kybernetika. Poté se vrátil do Olomouce a pracoval v několika projekčních kancelářích, v letech 1988 až 1994 učil na střední škole, kde sám dříve studoval. V letech 1986 až 1989 absolvoval Institut výtvarné fotografie v Praze. V roce 1991 začal externě působit na Katedře výtvarné výchovy olomoucké Pedagogické fakulty, od roku 1992 do současnosti patří ke kmenovým zaměstnancům. Je zde zástupcem vedoucí katedry. Se studenty se věnuje fotografii a počítačové grafice. Aktivně fotografuje od roku 1981. |
Kolik fotografií jste už za svoji fotografickou kariéru udělal?
To si netroufám říct. Například když přišla sametová revoluce... V červnu 1989 jsem dostal závěrečné vysvědčení na institutu, končil jsem na dokumentární fotografii. Příchod listopadu byl pro mě ideálně načasovaný. Byl jsem naladěný na dokument, navíc jsem měl spoustu kamarádů mezi vysokoškoláky, a tak jsem se dostal do nejužšího kruhu stávkového výboru. Tehdy jsem foťákem za měsíc protáhl šedesát rolek filmu. Na filmové období je to úctyhodné množství. Můj archiv čítá zhruba 300 kinofilmů. Pak jsem začal fotit na digitál a to už nejsem schopen odhadnout. Vždy ale archivujete všechno. Nevíte, co z toho za deset let vytěžíte.
Co tím myslíte?
Některé snímky mohou dostat význam až po určité době. Třeba druhé knižní vydání Gaudeamu je oproti prvnímu trochu pozměněné. S posunem doby některé fotky přestanou mít význam, naopak u jiných si řeknete, že tam patří. Stalo se mi to v osobě mého kamaráda Marka Andrewa, což byl anglický lektor, který tu tenkrát coby rodilý mluvčí učil na fakultě. V prvním vydání jsme ho tam nedali, ale pak jsme pochopili, že je tam potřeba. Byl to člověk, který ty věci překládal a komunikoval se světem. Takže on v druhém vydání je a nějaká jiná fotka ne.
Jste absolventem VUT, oboru technická kybernetika. Až po pěti letech od promoce jste v roce 1986 začal studovat pražský Institut výtvarné fotografie. Kdy a jak jste se k fotografování vlastně dostal?
Fotografie mě provází od mládí. Táta fotografoval, i když spíše rodinné snímky. To médium mi ale díky tomu nebylo neznámé. Vážně jsem se jí však začal zabývat po VUT, kdy jsem si koupil svůj první foťák, Praktiku. Také na vojně mě k tomu trochu kluci přitáhli, ale to spíš k samotné technice fotografie. O výtvarnou fotografii jsem se začal zajímat někdy v roce 1984 či 1985.
Co se tehdy stalo?
V Olomouci jsem začal navštěvovat u Miloše Stibora (významný český fotograf, mimo jiné ikona fotografického aktu. Zemřel v březnu 2011 - pozn. red.) fotografický kurz při lidové škole umění. Byli jsme skupinka zhruba osmi přerostlých studentů, měli jsme kolem 20, 25 či 30 let. Se Stiborem jsme konzultovali naše fotky a hlavně bylo hezké, že jsme s ním i vystavovali.
Jak na pana Stibora vzpomínáte?
Měl jsem ho velice rád. Ze začátku to byl můj učitel, poté kamarád. Chodili jsme k němu domů na různé večírky, účastnili jsme se jeho narozenin. K šedesátinám jsme mu darovali živé sele, přivezli jsme mu ho na chatu a on nevěděl, co s ním má dělat (smích). Byly to úžasné chvilky, strašně rád na to vzpomínám. Žili jsme naplno bohatýrský život. Bylo to na konci totality, konec osmdesátých let byl hodně volný. Pro mě to byla velmi výživná doba.
Fotograf slaví výstavami |
Nyní focení učíte na Univerzitě Palackého, vedle toho jste volným fotografem. Využíváte přitom váš původní obor - technickou kybernetiku?
Při focení asi ne. Ale zcela bezpečně mi technická kybernetika pomohla smysluplně komunikovat s lidmi, s tím má řada čistokrevných umělců problém. Kybernetika mě naučila logicky myslet, bylo to hodně o přemýšlení o správné cestě k řešení. Výtvarno je zase má druhá poloha. Jsem díky tomu schopen domluvit se jak s technikem, tak s umělcem. Ale že bych uměl opravit počítač, to vůbec nehrozí.
První výstavu jste měl v roce 1987 v tehdejším olomouckém S-klubu. Bylo vám 31 let. Jaké fotografie na ní byly?
Mám pocit, že to byly taneční soutěže. V té době jsem už byl na Institutu výtvarné fotografie a měl jsem tam soubor Panoptikum. Vznikl v zákulisí tanečních soutěží, chtěl jsem vystihnout pocity tanečníků - stres, radost, emoce.
Uspořádal byste ji dnes znovu ve stejné podobě?
Ty fotografie existují. Asi bych to početně trochu zredukoval, udělal bych jiný výběr. Některé snímky už by možná byly vyčpělé. Ale nosná linka toho příběhu tam podle mě stále je, dala by se použít. Dalším ryze dokumentárním souborem z této rané doby byly snímky z nemocnice v Řepčíně, kde jsem byl na operaci. Pak jsem tam asi rok chodil a zaznamenával pocity pacientů.
Čím jste se ještě zabýval?
Už tehdy jsem se zajímal o nalezená zátiší. První taková kolekce byly Tváře domů. Měl jsem pocit, že se na mě dívají, a tak jsem fotil tyto pohledy. Poté jsem měl ucelenou kolekci Preludium. Vznikla v továrně na varhany Rieger-Kloss, dojížděl jsem tam přibližně rok a půl.
Při příležitosti svých šedesátin jste začátkem listopadu otevřel v Olomouci celkem pět výstav, šestá je v Uničově. Každá na jiné téma. Která je vám nejbližší?
To je těžké. Zřejmě Muzika. Byl jsem aktivní muzikant, hrál jsem v rockových kapelách na bicí. Koupil jsem si je a těším se, až se k tomu zase vrátím. Hudba mě provázela od malička. Můj otec hrál ve swingových kapelách. Dechová sekce zkoušela u nás doma, byl to docela rachot. Muzika je mi tedy hodně blízká, ale miluji také Paříž. Nevynechám žádnou příležitost se tam alespoň na den dostat. Naposledy jsem tam jezdil na koloběžce.
Proč právě Paříž?
Připadá mi, jako bych tam možná někdy v minulém životě žil. Nevím. Miluji film od Woodyho Allena Půlnoc v Paříži. Je v něm přesně to, co tam cítím. To město je pro mě déja vu.
Věnujete se při své tvorbě i Olomouci? Je fotogenická?
Určitě je fotogenická, je tu spousta krásných zákoutí. Mám s nimi několik fotek, které spadají do doby, kdy jsem se hledal. Honím studenty, aby také hledali zátiší. A oni je nacházejí. Vždy mě fascinuje, když přinesou novou černobílou fotku z místa, které třeba znám, anebo i neznám. Je to potvrzení toho, že v Olomouci je pořád co fotit.
