Když se jednou k Jiřímu Vaněčkovi dostaly dva četnické kabáty, začalo ho zajímat, komu mohly kdysi tyto uniformy patřit. Začal tedy pátrat po osudech jejich majitelů. Z otázky „Kdo ty kabáty nosil?“ se nakonec stal koníček na celý život.
O pár let později, v roce 2016, vydal Jiří Vaněček knihu Četnictvo na Olomoucku v letech 1918–1945. Nyní už připravuje pokračování, které se bude věnovat především samotným osobnostem četníků. „Skládat dohromady ty střípky, to je taková detektivní činnost,“ říká Vaněček.
Co vás k pátrání po četnictvu přivedlo?
Působil jsem v muzeu v Dolní Moravě a můj nejlepší kamarád, který studoval na katedře historie, k nám pořádal exkurze. Znal se s profesorem Jiřím Fialou z katedry bohemistiky a ten likvidoval pozůstalost po svém tchánovi a našel dva četnické kabáty. Věděl, že k nám ten kamarád pořádá exkurze, tak mu je nabídl. A přes něj se dostaly ke mně.
Co jste měl v plánu s kabáty dělat?
Když jsem je přinesl domů, tak mi přišlo líto, že nevím, komu patřily a kdo je nosil. Pana Fialu jsem proto oslovil. Ukázalo se, že jeho tchán sloužil na četnické stanici v Liptani na Osoblažsku. Vyslechl jsem si jeho příběh a najednou jsem se začal zabývat tím, co se stalo v Liptani. Příslušníci Stráže obrany státu se po 12. září roku 1938, kdy vypuklo v pohraničí sudetoněmecké povstání, stali terčem ozbrojených skupin Freikorpsu, které měly za cíl je odzbrojit, odstranit z jejich míst a převzít po nich dohled nad bezpečnostní službou. V Liptani právě v tu dobu, ještě před Mnichovem, napadli zradikalizovaní němečtí obyvatelé vesnice četnickou stanici a zavraždili šest členů Stráže obrany státu. Tchán pana Fialy se tomu naštěstí vyhnul. Podařilo se mi sehnat jména a fotky těch zavražděných. Bylo známo pět jmen a fotek. Bez fotky zůstalo jen jméno Vilém Leher. Tak jsem začal pátrat.
Pátrat po čem?
Po jeho potomcích. Našel jsem jeho vnučku ve Vrbně pod Pradědem, byl to ale oříšek. Ženští potomci jsou problém, protože se jim po svatbě mění příjmení. Tito zavraždění muži ale dostali po válce ocenění a já jsem našel záznam o tom, že hledají příbuzné Viléma Lehera. Byla tam zmínka o Vrbně pod Pradědem. Rozhodl jsem jít pátrat na hřbitov, ten bývá velmi důležitým zdrojem informací. Docela náhodou jsem tam narazil na hrob dcery Viléma Lehera a byla u něj i nějaká další jména. Od těch jsem se mohl odrazit. Našel jsem dva mladé kluky na Facebooku, a ti mi dali kontakt na nějakou paní. Já za ní ještě ten den jel. Byla to jeho vnučka a fotky svého dědečka mi ukázala. Byl to pro mě velký úspěch. Ty fotky byly osmdesát let neznámé. Mně se podařilo je najít a vrátit jménu ve spisech obličej. A přesně toto považuji za cíl mé práce. Vrátit jménu a osudu obličej.
Před pár lety jste vydal knížku. O čem byla?
Vyšla v roce 2016 a byla o četnictvu tady na Olomoucku, přesněji o oddělení Olomouc, pod nějž spadalo asi padesát četnických stanic. Psal jsem o tom, kde byly ty stanice, jaké bylo jejich personální obsazení, o odboji v kraji a je tam i úvod do stejnokrojových předpisů.
Připravujete něco nového?
Nejpozději příští rok bych chtěl novou knihu vykopnout ven. Bude o příslušnících četnictva od roku 1918 do roku 1945, kteří zahynuli ve službě, v odboji a podobně. Je to spíše o lidech. Připravuji medailonky osobností a u těch, kde se mi dokonce podařilo dohledat jejich rodiny, tak jejich životopisné informace a fotografie. Vše je to okrajové téma a vím, že to zajímá většinou rodinné příslušníky. Proto mám myšlenku, že bych vydal sto číslovaných výtisků a zbytek bych dal k dispozici elektronicky.
Vytvořil jste také encyklopedii Olomoucka. Co obsahuje?
Na začátku mi s tím pomohl olomoucký historik Milan Tichák. Encyklopedii jsem začal stavět na seznamu ulic. Když jsem se totiž probíral spisy, tak tam byly úplně jiné názvy ulic, které jsem potřeboval rozluštit. Během let se totiž mnohá náměstí a ulice několikrát přejmenovaly. Například Horní náměstí bylo náměstí Adolfa Hitlera. Pan Tichák napsal knihu Lexikon olomouckých ulic, takže jsme spolu začali spolupracovat. Postupně jsem k těm místům začal přidávat i různé památky, osobnosti a různé události, které se k nim vážou.
Detektivní činnost
Co vás na tom bádání nejvíce baví?
Je to hodně o tom sbírání a pátrání. To je podle mě to, co nás chlapy baví. Skládat ty střípky dohromady. Je to taková detektivní činnost. Vím ale, že všechno na sto procent nikdy neodhalím. Například tady na této fotce četníků můžu říct, že neznám dvě třetiny obličejů jménem. Pak ale zase znám jména, ke kterým neznám obličeje.
Staly se vám během setkání s potomky četníků nějaké zajímavé příhody?
Když mluvím s někým, komu zemřel blízký nebo rodinný příslušník nějakým násilným způsobem, jsou to většinou smutná setkání. Nejtragičtější osud měl třeba Josef Brýl, četník, který sloužil na Slovensku. Nejdřív se mu utopila dcera a potom mu uhořela manželka. Když se poté zapojil do odboje, popravili mu bratra a pak popravili i jeho.
A něco veselejšího nemáte?
Jednou jsem během schůzky dostal nabídku k sňatku. Přijel jsem k jedné paní, se kterou jsme se bavili o jejím otci, četníkovi. No a po chvíli mi paní začala povídat, že má velmi šikovnou vnučku a začala mi ukazovat i její fotografie. Poté se mě zeptala, jestli bych se s ní nechtěl oženit. Velkorysou nabídku jsem ale odmítl.
Už jste takto přišel třeba na nějakou zajímavost?
Například na zajímavý osud dvou četníků. Ladislav Kozelský a Josef Schneider byli při přepadu 22. září 1938 zajati. Na rozdíl od Liptaně došlo na jiných místech k odzbrojení klidně a Čechy čekala buď cesta do vnitrozemí k jednotkám Československé armády, nebo naopak do Německa, kde jako váleční zajatci strávili měsíc v různých táborech, než byli repatriováni zpátky do Čech.
A jak dopadli tito dva?
Jak Kozelský, tak Schneider strávili měsíc v Německu v internaci. Potom, co se vrátili, je zařadili na četnickou stanici do Rozhraní a zúčastnili se i boje za osvobození Moravské Chrastové. Tento incident byl největším vojenským vystoupením prvorepublikové Československé armády na území Moravy. Na konci října se totiž Němci rozhodli násilně tuto obec obsadit a přičlenit ji k území, které bylo předáno Říši. To se jim sice povedlo, ale následoval protiútok Československé armády ve spolupráci s dalšími ozbrojenými složkami, který Němce vytlačil zpět za provizorní hranici. Při tomto útoku byli zabiti čtyři naši vojáci a nezjištěný počet Němců. Paradoxně Moravská Chrastová nakonec v Říši stejně skončila, protože při vytyčování definitivní hranice byla začleněna do záboru. Připadá mi ale hrozně hezké, že to těm Němcům Kozelský a Schneider vrátili a šli jim nakopat zadek. Většinou se říká, že jsme o republiku přišli bez boje, ale úplně pravda to nebyla.
Jak probíhají setkání s potomky osobností, po kterých pátráte?
Lidé mi většinou ukážou různé dochované fotky a dokumenty a já jim za to na oplátku řeknu něco nového o jejich příbuzném, co jsem se dočetl z archivů a podobně. Nárazově většinou třeba někdy vědí, že ten člověk někde sloužil, ale já jim řeknu, kdy nastoupil, kdy a kam byl převelen nebo kdy byl povýšen. U lidí, kteří se zapojili do odboje a potom byli odsouzeni, tak jsem byl schopný rodinám dát i jeho rozsudek, pokud se dochoval.
Jak na to lidé reagují?
V drtivé většině jsou vstřícní. Oni o svém rodinném příslušníkovi většinou moc nevědí. Po roce 1948 se o četnících moc nesmělo mluvit, takže jsou rádi, že se ještě teď najde někdo, kdo chce jejich příbuzného připomenout. Jednou jsem byl u Zlína, kde jsem se předtím domlouval s jednou paní. Když jsem tam přijel, tak mě představili asi devadesátileté babičce, která toho člověka osobně znala a celé setkání mě nepustila ke slovu. Ten četník, Jan Tomanec se jmenoval, zahynul za války při hlídání železniční tratě. Přejel ho vlak. Paní mi povídala také o tom, že byla i jeho pohřbu. Na pohřbech četníků se vždy chodil průvod s rakví, na které byla položená jeho čepice. Ta se pak při pohřbu symbolicky předala vdově s dětmi.
