Stejný osud potkal její rodiče a mladší bratry, z nichž Michael byl geniálním klavíristou a Jaap lékařem.
Etty si rok a půl, od března roku 1941 do října 1942, vedla deník, který v osmi hustě popsaných sešitech uchovávala Ettina spolubydlící. Na první knižní vydání tyto zápisky, které měly být podle Ettina přání uveřejněny, čekaly čtyři desetiletí. I přesto, že spřízněná rodina Smelikových pro ně hledala nakladatele již od roku 1947.
Kniha nazvaná Přervaný život vyšla poprvé v holandštině roku 1981 a hned získala proslulost: v letech 1981–1989 se tam dočkala devatenácti vydání. V překladech se objevila ve čtrnácti zemích. Zásluhou Karmelitánského nakladatelství je strhující příběh o síle, naději a obětování nyní i v češtině. Deníky doplňuje šest Ettiných dopisů z Westerborku, v sedmém listě líčí přítel Jopie transport Etty i její rodiny.
Již od prvních vět ohromí Ettin zjevný literární talent, ostatně chtěla být "velkou spisovatelkou", "kronikářkou našeho osudu". O svém nadání věděla, nicméně nebránilo jí to v mučivých pochybách, zda ho dokáže zúročit.
Deníky z období napjatých válečných let provázejí jejím bohatým vnitřním světem, naplněným až zničující touhou dobrat se smyslu, překonat utrpení a neklid duše.
Zachycují duchovní vývoj vzdělané, do literatury a filozofie ponořené ženy. Etty Hillesum zprvu bojuje sama se sebou – se svými náladami, nejistotou a zábranami, poté s city k čtyřiapadesátiletému psychologovi Juliu Spierovi, aby nakonec našla "hluboké bezpečí", které jí dala víra.
Julius Spier, berlínský emigrant a proslulý odborník na rýhy ve dlani, který se učil u Carla Gustava Junga, byl zejména pro ženy fascinující osobností. Etty ho označila za "porodníka" své duše, o to větší bolestí pro ni byla jeho náhlá smrt roku 1942. Vztah ke Spierovi a podněty, které si ze setkání s ním odnášela, tvoří podstatnou náplň knihy a samozřejmě také Ettina vyzrávání.
Válka a protižidovská opatření se do Ettiných zápisků zprvu dostávají jaksi nepřímo – z hovorů známých či když si vybaví vzpomínku na loučení se svým profesorem, který krátce poté spáchal sebevraždu.
Úvahy o politice jí přišly povrchní, protože neupřímné, ve vědomě hájených světonázorech cítila klam – "že něco je ve jménu pravdy neustále znásilňováno". Problém doby viděla, podobně jako Spier, v nenávisti, která otravuje mysl. Až do poslední chvíle věřila, že "každý další zločin, každou další krutost musíme vyvážit novou dávkou lásky a dobroty, kterou si v sobě musíme vybojovat".
V tomto postoji spočívá i odpověď na otázku, proč Etty neemigrovala, ba proč se sama přihlásila do koncentračního tábora. V zápise z října 1942 píše, že málem poskočila radostí, když se dozvěděla, že bude zřejmě uvězněná.
"Jsem ochotna jít do všech lágrů po celé Evropě, chci být na všech frontách, nechci zůstat v takzvané jistotě, chci být přece při tom, všude, kam přijdu, chci napomáhat sbratření takzvaných nepřátel, chci rozumět tomu, co se děje, přeju si dosáhnout tolika lidí, kolik jich unesu – a já vím, že jich mohu dosáhnout hodně, uzdrav mě, můj Bože – abych jim pomohla pochopit dění ve světě z mého pohledu."
Ettinou reakcí na masové deportace a všudypřítomné utrpení bylo sebeodevzdání, schopnost věci "jen přijímat a trpět". Nebyla to rezignace, ale projev větší síly, která v ní budila nevysvětlitelný pocit radosti ze života. Pocit, jenž neměl nic společného s realitou, v níž byla nucena žít. "Chci být u všeho, co lidé nazývají hrůzami, a navzdory všemu chci hlásat: život je krásný," napsala v říjnu 1942.
