Téma roku 1968 s podtitulem „smích a zapomnění“ snad ani nemohlo být šťastnější. Kdo jiný než spisovatel je kronikářem paměti, nadějí, zklamání a osudu?
A tak se do Prahy sjíždějí slavní autoři, kteří leccos dobrého napsali a leccos pozoruhodného pamatují. A zvláště rok 1968, kypící událostmi, na které stojí za to vzpomínat. Pražské jaro, pařížské bouře, americké demonstrace, mexický masakr, revolta v Pákistánu...
Jejich ozvěnou ožije se čtyřicetiletým odstupem asi nejvýznačnější česká literární akce: zítra začíná pětidenní Festival spisovatelů Praha. Pokud přijedou všichni ohlášení hosté, půjde o jeden z nejsilnějších (a také nejdelších) festivalových ročníků.
Radikalismus té doby, provázený touhou po změně, asi nejlépe zosobňuje britský Pákistánec Tariq Ali (1943). Byl jedním z pětadvacetitisícového davu londýnských demonstrantů, který se v březnu roku 1968 ubíral k americké ambasádě s „nevinným“ cílem ji obsadit.
Policie byla v akci a Tariqa Aliho zjevně nešlo přehlédnout - alespoň si ho zapamatoval přihlížející Mick Jagger a posléze prý právě o něm napsal „nejpolitičtější“ hit Rolling Stones, skladbu Street Fighting Man (Pouliční bojovník).
Ali si po letech trochu pohrál s názvem a vydal „autobiografii let šedesátých“ nazvanou Street Fighting Years (Bojovná léta). A i když Stouni tehdy nakonec zazpívali, že ospalý Londýn není zrovna tím pravým místem pro pouličního bojovníka, Alimu nelze upřít celoživotní razanci a zápal: jen místo Vietnamu dnes protestuje proti Iráku.
Anarchisté, maoisté, trockisté
„Byly snad všechny sny a touhy roku 1968 pouhými neplodnými fantaziemi? Či snad krutá historie potratila něco, co mělo být zrozeno? Revolucionáři - utopičtí anarchisté, fidelisté, trockisté, maoisté všeho druhu - chtěli celý les. Liberálové a sociální demokraté viděli jen jednotlivé stromy. Les, varovali nás, je záludný, příliš velký a nedefinovatelný, zatímco stromy jsou kusy dřeva, které mohou být popsány, vylepšeny a přetvořeny v židli nebo stůl. Teď jsou pryč i ty stromy,“ píše Ali v úvaze Kam se poděl všechen hněv? - podobně jako texty dalších pozvaných celebrit lze i ten jeho číst na festivalových stránkách.
Pěkně se doplňuje s českou reflexí z pera básníka Petra Krále, který léta šedesátá charakterizuje jako „šťastnou dekádu“, v níž se dělo všechno najednou. Rok 1968 pak chápe jako čas, v němž šlo ve zkratce prožít celé dějiny. „Rychle stárnoucí civilizace ještě našla čas snít trochu sama o sobě - třeba se zároveň sama sebou už čím dál víc znepokojovala,“ píše Král, jenž vystoupí hned v prvním a hvězdně obsazeném festivalovém večeru, kterým bude provázet Marek Eben.
Král by se měl na pódiu potkat s Paulem Austerem, jedním z nejznámějších současných amerických autorů, kterému kritici občas vytýkají trochu sebevzhlížení a špetku zaumnosti. Austera si lze na festivalu užít i z filmařské stránky - jeho autorský snímek Vnitřní život Martina Frosta (2007) bude mít ve čtvrtek českou premiéru.
Debaty zpestří i ikona beatniků a později hippies Michael McClure, který se v Kerouakově autobiografické próze Big Sur proměnil v Pata McCleara. Píše básně, hry i skladby, z nichž jednu nazpívala Janis Joplinová. S klávesistou kapely Doors vydal společné CD a zpěváka Jima Morrisona prý povzbuzoval k poezii. Ale asi nejznámějším se McClure stal díky události staré třiapadesát let: když četl s Allenem Ginsbergem v sanfranciské Six Gallery. Věčné dotazy však McClura otrávily natolik, že se k zážitku už nemíní vracet.
Známé polovičky
Je jakýmsi nepsaným pravidlem letošního ročníku, že na něj celebrity provázejí jen o trochu méně slavné polovičky. V případě Austera je to Siri Hustvedtová, manželka s norskými kořeny, s kterou tvoří slavný literární pár.
Poznali se však v dobách, kdy byli relativně chudí a neznámí - na čtení poezie. Hustvedtová vydala vcelku úspěšný román What I Loved (Co jsem milovala), v němž zpracovala prvky rodinného traumatu. Austerův syn z prvního manželství Daniel totiž roku 1998 okradl drogového dealera Melendeze, který byl ohavně zavražděn.
Další známým partnerem je britský prozaik Graeme Gibson, který od 70. let žije s renomovanou kanadskou spisovatelkou Margaret Atwoodovou. Název Gibsonovy prózy ze 70. let si ostatně Atwoodová vypůjčila pro předloňskou sbírku povídek Moral Disorder (Morální zmatek). Spojuje je nejen literární dráha, ale také důraz na problematiku životního prostředí a členství v kanadské straně zelených, čemuž přizpůsobili i ekologické zařízení svého domu. A do města jezdí hybridním autem.
