Oním "téhož" myslíme nejvlastnější Goldflamova témata: zkušenost holocaustu, osamělost individua uprostřed veškeré komunikace, do níž je v moderní společnosti vtlačován, kardinální důležitost dětství pro celý příští život jedince, paradoxnost a vratkost lidské existence.
A oním "téhož" ovšem myslíme i poetiku Goldflamova umění, takže vlastně i jeho vyjadřovací prostředky - v povídkách nalézáme pro něho typickou střídmost výrazu, ironii, i zde vědomě navazuje na tu větev (středo)evropské kultury, kterou reprezentují díla takových spisovatelů, jakými byli Franz Werfel, Joseph Roth, Robert Musil, Franz Kafka.
Goldflamovy povídky - svazek jich obsahuje jedenáct - jsou tragické a v jistých okamžicích i drastické. Vše je přitom podáno s odstupem, optikou pozorovatele, který se tím ne snad přímo baví, ale gestem zkušeného pedagoga či demiurga dává již bez valného vzrušení na vědomí: Ano, vážení, takhle to v životě chodí, tu se věci vybarví zcela jinak, než se zprvu jevily, tamhle se naděje promění v hořké procitnutí a skutečnosti na pohled neměnné, ba věčné plynou od určité fáze lhostejně a neodvratně ke svému zániku.
Takový přístup při vesměs jen několikastránkovém rozsahu textů a při použití skromného arzenálu opakujících se reálií (synové nemající otce, otcové a synové neschopní harmonického vztahu, staří mládenci, zvěcnělé manželské svazky, pouze tušený společenský kontext přikrytý sítí hustě utkanou z privátních dějů) však v sobě nese značně striktní limity. Jejich popření by vyžadovalo úsilí snad rovnou titánské. Jinak nastupují čtenářské pochyby: Není to jen poučené, kultivované, chytré, zručné, ale přece jen zmechanizované konstruktérství, nejde tu o plejádu zaranžovaných loutek - rozuměj povídkových variací, že v životě je tomu tak, a nikoli jinak?
|
ARNOŠT GOLDFLAM (1946). |
Není pravda, jak tvrdí redaktor knihy Jiří Daníček v poznámce o autorovi, že Goldflam píše "také o židovském osudu, který je v příbězích vždy v nějaké podobě přítomen". Židovský osud je v jedné povídce (Výlet) téměř explicitně zpodobněn (matka se synem utíkají - pravděpodobně před pogromy či zátahy - z malého města do anonymity velkoměsta), v několika povídkách lze z letmých zmínek vyrozumět, že jde o židovskou rodinu. Avšak z jiných próz (Maminka zmizela, Přátelé aj.) nic o židovském osudu dedukovat nelze - pokud například nechceme úlek chlapce, který se ráno probudil a zjistil, že otec i maminka někam odešli (otec na ryby, matka na nákup), vydávat za cosi specificky židovského...
Ostatně zvláštní bezčasí a nezřetelná lokalizace Goldflamových próz sice mohou být projevem židovského pocitu permanentního ohrožení existence bez ohledu na čas a prostor, ale ve svém důsledku, ve vyznění textů, tato neurčitost není bezpodmínečně vázána na židovský osud. Ilustruje obecnou situaci takzvaného moderního člověka.
Z pochybností a výtek zde vznesených mohlo by možná pro někoho plynout, že recenzované povídky jsou sotva průměrem současné české prozaické produkce. Nikoli. Ale dosavadními vrcholy svého díla a kontextem té kultury, k níž se hlásí, ustavuje Arnošt Goldflam sám sobě kritéria vysoká a "nadnárodní". A v jejich světle tento svazek přece jen vychází jako cosi odvozeného, malinko provinciálního.
 Arnošt Goldflam si přeje, aby člověk nemusel prokazovat svou statečnost |
