RECENZE: Někdo cizí v domě by byla lepší parodie než detektivka

Druhý román americké autorky Shari Lapena Někdo cizí v domě se stejně jako její dobře prodávaná prvotina Manželé odvedle odehrává v jinak spořádaném světě lepší čtvrti. A čas od času překypuje takovými klišé, že čtenář neví, co si myslet.

Obálka knihy Někdo cizí v domě | foto: Knižní klub

Tom Krupp po příchodu domů postrádá manželku Karen, která za záhadných okolností odešla. Následuje nehoda, navíc nedaleko od místa vraždy. Po otřesu mozku si Karen na okolnosti incidentu nepamatuje, stane se však podezřelou.

Do vyšetřování se pouští bystří, upravení detektivové jak z Kriminálky Miami. Vedou se tu výslechy, protagonisté sebou střídavě „pohrdají, zatínají čelisti, nevěří si, milují se, cítí napětí v ramenou a šíji a jak je v očích pálí slzy, těžknou jim srdce nebo jindy buší jak šílená, vysychá jim v ústech, zní chladně, uvnitř však cítí zoufalství a hlavně se snaží co nejvíc oddálit okamžik pravdy“.

Hlavnímu hrdinovi pak každou chvíli „připadá, jako by někde otevřel nesprávné dveře a ocitl se v nějakém jiném životě, který nedává žádný smysl a všichni v něm se vydávají za někoho jiného“.

Někdo cizí v domě

40 %

Shari Lapena

preložila Jana Kunová

Knižní klub, 2018, 272 stran

Čtenář trne (a baví se) nad každým dalším podobně neumělým slovním obratem víc než nad rádoby dramatem, ve kterém se postavy nacházejí. Jirotkův Saturnin by si při uvádění románových omylů na pravou míru přišel rozhodně na své. Přesto všechno je příběh zajímavý a čeká zde na čtenáře nejeden přímo telenovelový zvrat.

Nejde ani tolik o thriller nebo detektivku jako spíš o kombinaci četby z edice Stopy hrůzy, Večerního čtení pod lampou a epizodu americké krimi. Pokud by byl román nepřiznanou parodií na béčkové žánry, zasloužil by si pět hvězdiček. Jinak se dá říci, že je ve vší úctě vcelku povedeným zástupcem oddechové literatury.