Miroslav Liďák, koláž ze série „Playmen“, Mladý svět VII, 1965, č. 52, s. 8. (z knihy Karikaturisti) | foto: repro Nakladatelství Paseka

Švejk do státního znaku? Karikaturisté se v 60. letech nebáli

  • 3
Českého lva na státním znaku nahradili ocasem obdařeným Švejkem. Nikitovi Chruščovovi dali do ruky indiánskou dýmku míru. Leonida Brežněva nechali lít z vědra vodu na dům označený nápisem ČSSR, zatímco Alexandr Dubček volal „Dyť nehoří!“. Čeští karikaturisté mnohdy glosovali dobové dění výstižněji než filmaři či divadelníci.

Přesto se o nich dnes příliš nemluví. Přiblížit se je nyní snaží nová kniha vizuálního umělce Pavla Ryšky.

Spojením socialismu a karikatury se v Československu asi nejvíce proslavil satirický týdeník Dikobraz, který vycházel od roku 1945. Jeho redakcí prošli kreslíři velikosti Františka Skály nebo Ctirada Smolky, kteří si mnohokrát v 50. letech vyzkoušeli, jak ztvárnit západoněmeckého revanšistu či amerického imperialistu.

Ač zajisté existovali i tací, kteří s ideologií sympatizovali, postupem času začala velká část kreslířů cítit potřebu opustit prostor ohraničený cenzurou. Jaroslav Malák dokonce řekl, že nová skupina Polylegran okolo redakce magazínu Mladý svět vznikla „v čirém protidikobrazím zoufalství“.

Velkou inspirací pro ně tehdy představovaly kresby rumunsko-amerického kreslíře Saula Steinberga, který léta tvořil pro magazín New Yorker. Miroslav Liďák, Adolf Born nebo Jiří Kalousek se proto snažili kreslit na mezinárodní úrovni.

Obálka knihy Karikaturisti

„Výsledky jejich experimentů sahaly od jednoduchých výtvarných žertů, parodií a parafrází zavedených žánrů přes asociativní hry s obraznými významy slov až k absurditám,“ píše Ryška.

Čas od času se k nim přidal i Vladimír Jiránek a prokázal svůj jedinečný talent nenásilně a s humorem vystihnout náladu ve společnosti. Třeba kresbou typického muže v kabátu, který na malém kulatém poli oploceném ostnatým drátem žije pouze mezi domovem, prací a vinárnou.

Poslední výstava Polylegranu se konala v prosinci roku 1969 a zlatá éra československé pichlavé vizuální satiry byla u konce. Tvůrci, kteří kreslili to, o čem nebylo možné psát, se uchýlili k jiným profesím. A karikatura znovu získala hlavní funkci dobové propagandy.