Svého času hudební a filmový kritik, dnes v těchto odvětvích spíše glosátor, dále sportovní a divadelní publicista, překladatel, též básník a občasný herec. Jan Rejžek toho za svůj život obsáhl mnohé, pročež není divu, že se pustil do sepsání pamětí.
Jeho jméno i tvář je dostatečně známá, jakož i jeho prezentace ve veřejném, mediálním i virtuálním prostoru, kde si „zuřivec“ nebral a nebere servítky.
To je věc dávno známá, byť na stránkách knihy publicista osvětluje, že šlo spíše o hru a stylizaci. Sám ostatně na stránkách knihy přiznává odvěký sklon ke kašpaření a pitvoření se, který vyústil v drobné filmové role, viz třeba snímky Fotograf nebo Corpus delicti Ireny Pavláskové, případně epizody v seriálech Nevinné lži a Vyprávěj.
Kvůli alkoholu jsem přišel o několik velmi kvalitních partnerek, říká Rejžek |
S tím zřejmě také souvisí Rejžkova touha pobývat v blízkosti známých a populárních osobností, o nichž na stránkách pamětí hovoří familiárně jako o „Jirkovi“, Sváťovi“ a podobně. V mnoha případech neopomene opakovaně zdůraznit, jak přátelské pouto jej pojilo či pojí s tím nebo oním, snad aby částečně vyvrátil mýtus zlého muže Rejžka, jemuž nikdo ze slavných nemůže přijít na jméno.
„Mnohokrát jsem musel dokazovat, že s Masarykem řečeno, „nejsem od nátury člověk boje“, píše doslova, ale to, co občas předvádí na sociálních sítích, má k blahosklonně rozvernému tónu jeho pamětí velmi daleko.
Stačí málo, salónnímu intelektuálovi se zatmí před očima a jme se na Facebooku odstřelovat svého soka slovním arzenálem čtvrté cenové, viz třeba jeho hádku se zpěvákem Alešem Brichtou v roce 2016.
KOMENTÁŘ: Rejžek si kopl do Hapky. Kýčaře lze napodobit, Hapku těžko |
Tuto kapitolu své publikační činnosti Rejžek v pamětech pomíjí, slůvkem se nezmíní ani o svém „úmrtí“ v roce 2014, o němž informoval redakční kolega a které se svého času dostalo poměrně slušného ohlasu na sociálních sítích.
A právě zde se opět projevila jeho popudlivá povaha a nedostatek nadhledu nad sebou samým. Místo aby celou věc vzal s humorem, dožadoval se omluvy, dštil upocené nadávky (sparťanská kreatura, sitcomový svazáček), které postrádaly nenucený vtip strůjců této taškařice.
Janu Rejžkovi nelze vytknout nedostatek přehledu a znalostí, i ty ale mají své limity. Připomeňme zmatený odstřel kapely Vanessa v Tečce páteční noci, kdy ji vytkl nedostatek originality, její texty přirovnal k veršovánkám F. R. Čecha a k dovršení všeho ji pomýleně srovnával se skupinami Zrní, DVA a Midi lidi, ač s nimi žánrově průkopníci EBM v Česku nemají zhola nic společného. Velice špatná hudba, děl Rejžek na adresu Vanessy. Inu, evidentně v ní nepůsobí žádný jeho „kamarád“ nebo „dobrý brach“.
