Čtenářům lačným prostého popisu hudby se omlouvám, ale dovolím si tvrdit, že festival, řečeno oblíbeným slovním spojením, “není jen o hudbě”. Že ke zprávě o něm patří třeba i cesta na něj.
Okoř se šťávou je totiž jeden z těch festivalů, na který se má chodit pěšky. Zvolit příslušnou MHD, za Tuchomeřicemi uhnout na polní cestu přes zarostlou trať a "vstoupit do krajiny". Sobotní odpoledne je bukolické, rozhledy majestátné: na severu bobtná na obzoru Říp, a za ním neznatelná linka Českého středohoří.
Těsně před Čičovicemi se mezi Lovošem a Radobýlem objeví jehlan: "Ale tohle není totem, milosti!" řekne si cestovatel spolu se sluhou Ignácem z filmu Tajemství hradu v Karpatech. Není: je to věž zříceniny Okoř. "Toť naší cesty cíl," cituje cestovatel ještě jednou milého Ignáce a zaslechne něco, čemu Slováci říkají "ústna harmonika": kdosi na ni preluduje cosi, co Rusové nazývají "bljuz". To se přihlásí festival.
Po příchodu do areálu zjištěna věc, která se postupně rozpila v největší skvrnu festivalu. V tu chvíli, krátce po čtvrté, měl jízdní řád Okoře hodinu zpoždění. V průběhu odpoledne a večera se vyšroubovalo na dvě a Alan Stivell, capo di tutti capi celého programu, začínal o pěkné dvě hodiny a sedmnáct minut později oproti původním propozicím.
Alan Stivell - An alarc'h
Zvlášť ti z více něž dvou tisíc platících, kteří přijeli s dětmi – a že jich bylo – museli být štěstím bez sebe. A ostatně všichni, kdo předpokládali, že využijí kyvadlové dopravy. Doprava se sice kývala, ale díky skluzu dojížděli její pasažéři na Dejvickou v době, kdy se po městě proháněly noční spoje.
V před - i v zákulisí padala drsná slova na adresu zvukařů a budiž řečeno, že některé prostoje byly neuvěřitelné. Ale co cestovatele rozmrzelo, že po celou dobu nepadlo z pódia jediné slovo omluvy za vzniklé nepříjemnosti. I České dráhy se cestujícím v hlášeních o zpoždění omlouvají, a to jsou ještě větší metlou lidstva než alkohol.
A je to škoda, protože jinak si festival zaslouží absolutorium. Dobrá dramaturgie, taková "na jistotu", ale to v daném případě nevadí. Skvostné prostředí, atmosféra – jak říká Václav Havel – "až spiklenecké pospolitosti".
Z hudebních položek odpoledne a večera snad nejvíc nadchl dvojblok Hradišťanu a Vlasty Redla, který s vratkou nonšalancí střídal své skvělé písně a lidovky s podivuhodnými promluvami. Ostatně z toho, co mi bylo vidět, nebylo nic vysloveně otravné.
A Alan Stivell, promrzlý jako ostatně všichni v tu chvíli v areálu? Co slíbil, splnil. Cca patnáct písní rozdělil spravedlivě mezi ty zahrané s kytaristou Gaetanem Grandjeanem po boku a ty s Českým srdcem, "domácí kapelou" festivalu, za zády (i s přídavkem bylo nakonec víc těch v elektrickém posazu).
Procházel se repertoárem od klasických starých kusů (Kimiad či An alarc'h) po novější, které se nicméně také staly klasickými (výtečná, dramatická verze Brian Boru z pětadevadesátého roku měla v živém provedení ještě většé voltáž než originál). V nových písních jemně koketoval se zdánlivě odtažitými žánry, takže v předposledním kusu akustického bloku vzpomněli jsme si s kolegou na Baumaxu a řekli si "toto je ozajstný hip hop"!
Koncert vrcholil v mohutné Suite Sudarmoricaine: tou dobou cestovatel zatoužil po pěkném bootlegu, což se mu stává, je-li koncert dobrý. Tri martolod v přídavku korunovalo dílo. Odříkaného Stivella největší kus.
