RECENZE: Kolem britské kapely Wolf Alice je zbytečné haló

Nedostává-li se skutečně slibných objevů, je třeba vzít cokoliv jen lehce nadprůměrné a za halasného zvuku fanfár o tom referovat v superlativech. Přesně to je případ čtyřky Wolf Alice.

Britská skupina Wolf Alice | foto: archiv kapely

Britský hudební tisk má zase po čase novou hračku, kterou chce vnutit co největšímu počtu příjemců. Kapela Wolf Alice v čele se zpěvačkou Ellie Rowsell dosud vydala tři alba, nad nimiž kritika takřka unisono svorně jásala, prohlašujíc, že právě zde je budoucnost indie kytarové scény. No, tak se zase trochu uklidníme...

Ne snad, že by novinka Blue Weekend byla vyložená šmíra, ale je až příliš předvídatelná, snadno prokouknutelná. Hlavní fígl Wolf Alice spočívá ve vrstvení mohutných zvukových stěn, do nichž obalují v jádru celkem křehké folk-rockové písničky. Nic nového pod sluncem.

Blue Weekend

55 %

Wolf Alice

Mohutně se čerpá z ostrovní kytarové psychedelie 60. a 70. let, občas jsou k zaslechnutí vlivy Pink Floyd, ale je zbytečné před tím padat na kolena a v recenzích sázet plné počty hvězdiček. Na to nejsou Wolf Alice dost odvážní a osobití.

Snaží se utkat snový, éterický závoj, který by posluchače omámil a uhranul, ovšem jsou v něm díry, kterými sem zvenku táhne studený vzduch. Zamýšlené kouzlo jedinečnosti a vytržení nefunguje, je tu mnoho rušivých elementů. Ale i pár hezkých melodií, to je kapele třeba přiznat. Za „normálních“ okolností by to byla docela fajn deska, ale s tím humbukem, který kolem Wolf Alice panuje, je třeba být přísnější.