Seidži Ozawa proslul expresivním stylem dirigování a byl znám především svými interpretacemi autorů z období pozdního romantismu. Platil třeba za jednoho z nejuznávanějších znalců díla Gustava Mahlera. Za své kariéry vedl Vídeňskou státní operu či 29 let stál (v letech 1973-2002) v čele Bostonského symfonického orchestru, což je rekord v rámci 125leté historie tohoto tělesa.
Hvězdu mezi dirigenty z něj podle kritiků učinilo originální hudební cítění a smysl pro zvukovou barevnost. I u často hraných a nahrávaných skladeb se mu dařilo najít osobitou cestu při hlubokém respektu k dílu a autorovi. Ozawa také premiéroval řadu děl moderní „vážné“ hudby, včetně Sanfranciské polyfonie Györgyho Ligetiho (1975) či opery Svatý František z Assisi Oliviera Messiaena (1983).
Proslul také svým neortodoxním dirigentským šatníkem, kdy nosil tradiční společenský oděv s bílým rolákem, nikoliv obvyklou naškrobenou košili, vestu a bílou kravatu.
Nahrával s celou řadou světových orchestrů - kromě Bostonu také s berlínskou, vídeňskou a londýnskou filharmonií, Národním orchestrem Francie nebo Pařížským orchestrem.
Narodil se 1. září 1935 na území dnešní Číny. Chtěl být klavíristou, avšak v 16 letech utrpěl zranění ruky a přeorientoval se na dirigování. Učil se na škole v Tokiu, pod vedením Hidea Saita. Poté řídil orchestr japonského rozhlasu a televize a Japonskou filharmonii.
V roce 1959 na sebe upozornil vítězstvím v soutěži pro mladé dirigenty na festivalu v Besançonu ve Francii. Svou techniku pak zdokonaloval u Charlese Muncha. V Tanglewoodu, letním festivalovém a vzdělávacím působišti Bostonského symfonického orchestru, vyhrál Ozawa Koussevitzkého cenu pro vynikajícího studentského dirigenta.
Získal stipendium v Západním Berlíně a pracoval se samotným Herbertem von Karajanem. Tehdy zaujal i Leonarda Bernsteina, který ho jmenoval pomocným dirigentem newyorské filharmonie v sezoně 1961 až 1962, a odstartoval tak Ozawovu kariéru. V dalších letech vystřídal Ozawa řadu hudebních těles. Stal se hudebním ředitelem festivalu Ravinia v Chicagu, vedl Torontský symfonický orchestr (1965-1969), poté symfonický orchestr v San Francisku.
V letech 1973 až 2002 vedl Bostonský symfonický orchestr, se kterým objel celý svět. Ozawa současně hostoval v Metropolitní opeře (Evžen Oněgin), milánské La Scale (Tosca, Piková dáma), Národní opeře v Paříži (Turandot, Falstaff), v londýnské Opeře v Covent Garden a jinde.
Na podzim 2002 se pak stal hudebním ředitelem Vídeňské státní opery. „Miluji lidský hlas a tohle je příležitost dělat velkou operu, dřív než umřu,“ řekl tehdy. V rakouské metropoli dirigoval Salome, Tosku, Létajícího Holanďana, Dona Giovanniho, Elektru či Kouzelnou flétnu pro děti. Byl zde osm let.
Roku 1992 si splnil svůj dlouholetý sen založením hudebního festivalu v japonském městě Macumoto. V roce 1998 Ozawa dirigoval mezinárodní provedení Beethovenovy Ódy na radost na zahajovacím ceremoniálu zimních olympijských her v japonském Naganu.
Rozhovory s Murakamim
V roce 2010 Ozawa oznámil, že mu lékaři diagnostikovali rakovinu jícnu, a začal kvůli tomu rušit vystoupení. Zrušil tehdy i chystané vystoupení v Praze. Poté, co mu byla diagnostikována rakovina, vedl Ozawa se známým spisovatelem Harukim Murakamim sérii šesti rozhovorů o klasické hudbě, které se staly základem knihy Absolutely on Music.
Ozawovo umění bylo mnohokrát po zásluze oceněno. Francouzský prezident Jacques Chirac Ozawu jmenoval rytířem Čestné legie. „Musical America“ ho v roce 1997 vyhlásila hudebníkem roku. A Tanglewood ho uctil Síní Seidžiho Ozawy. V roce 1976 získal s Bostnoským symfonickým orchestrem dokonce televizní cenu Emmy za seriál Večer v symfonii. Druhou Emmy vyhrál v roce 1994 za nahrávku Dvořák v Praze: Oslava.
Byl podruhé ženatý, měl dvě děti.
