Očistné písně v podání Lenky Dusilové

10. dubna 2003

Dva roky pracovala Lenka Dusilová na desce, kterou pojmenovala Spatřit světlo světa. ´Deska si vyžádala svůj čas. Je to album, na kterém jsem se poprvé vědomě našla,´ říká zpěvačka roku 2000, oceněná soškou Anděla, která vyrůstala ve skupině Sluníčko a na kontě má debutové album Lenka Dusilová (2000), produkované Davidem Kollerem. Na nové desce dala velký prostor doprovodné kapele Secretion, tedy muzikantům své generace.

Název Spatřit světlo světa zní pozitivně, ale písničky na desce jsou spíš smutné nebo melancholické. Není v tom rozpor?
Není. Pro mě to má význam. I v chmurné realitě se člověk snaží najít nějaké světlo. Na desce jsou očistné písně, které mě vždycky vystřelují k lepšímu životnímu pocitu.

Musí člověk prožít krizi, aby poznal, že existuje „světlo světa“?
Člověk se dostane do různých situací, které ho o tom přesvědčí. Asi to pro mě bylo důležité. Teď už jsem v jiné hladině. Cítím se dobře a občasné výkyvy zvládám. Dvě nebo tři písničky vznikly v období, kdy jsem byla třeba zhulákaná ve svém bytě a ventilovala si nějaký očistný proces. Taková je píseň Haluška, stará čtyři roky, která se zvukově liší od ostatních skladeb a na první desku se nedostala. Neprošla sítem producenta Davida Kollera. Bylo to v pořádku, on měl svoji představu o výsledku. Asi se mu zdála moc depresivní.

Nyní jste poprvé měla producentské otěže ve svých rukách?
Nechci říct, že jsem producent, ale nesla jsem odpovědnost sama. Kapela Secretion mi hodně pomohla. Připravovali a natáčeli jsme muziku společně. Občas jsou to krkolomné věci, ale víc pravdivé.

Máte pocit, že nynější deska vypovídá víc o vás?
Ano. Moje energie je pravdivější. Zpočátku člověk nemá věci v hlavě srovnané a nedokáže se uvolnit. Je v sobě zavřenej. Já těžko odstraňuju vnitřní bloky, které mi brání, abych se vyjadřovala co nejsrozumitelněji. Na téhle desce jsem se odblokovala. A bylo dobré, že jsem nesla za sebe zodpovědnost, protože jsem se tím musela sama prokousat. V té chvíli se člověk dozví o sobě nejvíc - v dobrém i ve zlém.

Jak jste zodpovědnost zvládala?
Mám štěstí na lidi kolem sebe. Byl to hlavně bubeník Štěpán Smetáček, který mi dodával odvahu a byl u všeho, co se kolem nahrávání dělo. Na desku přinesl píseň Blízko. Spolu jsme složili muziku k jediné anglicky zpívané písni So In Love. Text napsal Michael Kyselka ze skupiny Hookers, který ji se mnou i zpívá. Píseň Nepovídej nám mi přinesla kamarádka Lenka Zvěřinová. Jinak jsem si většinu skladeb napsala sama.

Je na vaší desce hit?
Možná je to právě píseň Nepovídej nám. Ale já se nevyznám v tom, jak má fungovat hit nebo co lidi chtějí slyšet. Hit nemusí být jen o pocitu a o hudbě. Je to spíš technický proces, jenž zkrátí emoci tak, aby se vešla do předepsané škatulky. To neumím. Ale nemám nic proti tomu, když hit vznikne spontánně.

Neměla jste obavu, že takhle pestré album může vyznít roztříštěně?
Ne. Přáli jsme si, aby v každé písničce zaznělo něco jiného. I když písněmi protéká melancholický proud, který je spojuje.

Píseň Vánice je taková čechomorovská. Dostala se do ní vaše zkušenost z hostování ve skupině Čechomor?
Ne. To je docela povrchní píseň, kterou jsem hrála už v patnácti na kytaru. Je o tom, jak se k alkoholikovi dostane flaška a on se pak naleje. Žádný niterný pocit v ní není.

Zůstáváte hostující zpěvačkou Čechomoru?
Ano. Připadám si, jako když mě někdo vysvobodí ze zakletého zámku a odvede do bezpečí.

V čem se projevuje váš zakletý zámek?
V běžných rutinních věcech. Když jsme dodělávali desku, měla jsem pocit, že nemám šanci zmizet a pustit práci z rukou. Zájezd s Čechomorem proto bude velký relax.

Kdy vyjedete s vlastní kapelou?
První polovina turné bude v květnu, druhá proběhne v září. Mezitím se objevíme na rockových a folkových festivalech.

Čeho byste chtěla v muzice dosáhnout?
Já nemám žádné mety. Určitě udělám něco dalšího. Ale až skončíme na podzim s koncertováním, potřebovala bych na chvíli vypadnout. Písničky dokážu psát, to snad neztratím.