V programu dvoudenní přehlídky, vyhrazené výhradně world music, nebyla jediná výraznější slabina, interpreti pokryli neuvěřitelnou škálu zvuků i výrazu, organizačně šlo všechno jako na drátkách, zvukaři se příkladně činili a i ideální počasí drželo nad festivalem ochrannou ruku.
V minulých letech sice na Respektu účinkovaly i hvězdy, které žánr world music daleko přesahují a patří k takzvaně "obecně známým", jako byl například Manu Chao (2002) či Shane MacGowan (2004), absence takovéhoto typu hvězdy ale vůbec nebyla letos na závadu. Ostatně publikum bylo s účinkujícími zjevně předem obeznámeno a berličku mediální proslulosti nepotřebovalo (profily jednotlivých účinkujících s videoukázkami najdete zde).
Balkánský mejdan i polyfonie
Ačkoli stavbu pátečního programu narušila dvě zrušená vystoupení, nigerijské zpěvačky Asy a konžského souboru Kasai Allstars (o důvodech jejich absence čtěte více zde), dramaturgii se operativně podařilo nalézt velmi solidní náhradníky.
V hudbě souboru Ersatzmusika si podala ruku "široká ruská duše" zpěvačky Iriny Dubrovské s odkazy k židovskému cítění, ale i s alternativistickým záběrem kytaristy Leonida Soybelmana. Také maďarští Besh O droM pracují s židovskými odkazy, ovšem na bázi populárního balkánského hudebního jazyka, čímž vytvářejí třaskavý výrazně taneční mix.
Kanadská představitelka alikvotního zpěvu Kiva představila zcela odlišný přístup k tomuto fenoménu, než známe například od známých sibiřských zpěváků typu Huun Huur Tu, její čarování s hlasem a elektronikou připomínalo spíš cestu, po které se ubírá naše Ridina Ahmedová.
Vokální sbor Lo Cor De La Plana z Marseille překvapil tím, že silnější dojem než ze zpěvu v duchu korsické polyfonie a v mrtvém okcitánském jazyce si posluchač odnesl z jeho práce s rytmem – nejrůznější perkuse v rukou zpěváků se spojily v jeden mohutný "stroj na groove", který nechal jen málokterou nohu v klidu.
Virtuózové i velké ženské hlasy
Sobotní odpoledně-večerní program zahájilo izraelské Toy Vivo Trio v čele s virtuózním hráčem na citeru qanun Avshalomem Farjunem, vizáží připomínajícím "Ježíše Krista v letech". Možné obavy z příliš komorní sestavy a hrozícího akademismu vzaly za své, hned když se jeho nástroj propojil s velmi invenční a hybnou hrou dvou perkusistů. Jemné předivo tónů orientální citery (zvukově značně odlišné od v alpských zemích zdomácnělého nástroje evropského) i Farjunovo mistrovství si lze ještě vychutnat v pondělí 30. června v pražské Španělské synagoze, kde stále ještě pod hlavičkou Respectu umělec vystoupí pouze ve dvojici s jedním ze svých perkusistů jako Toy Vivo Duo.
Jihoíránský Shanbehzadeh Ensemble vystoupil v ještě užší sestavě, jako pouhé duo, kdy leadra, hráče na orientální dudy a různé dechové nástroje Saeida Shanbehzadeha doprovázel jeho mladičký syn, vskutku fenomenální perkusista. Dvojice odehrála průřez lidovou, k extatičnosti inklinující hudbou své země, a frontman se v propojujícím mluveném slově ukázal i jako nadhleduplný "pedagog", vysvětlující původní účel a zaměření té které skladby.
K pomyslnému "ideovému" vyvrcholení – a vlastně i naplnění názvu festivalu Respect - došlo ve chvíli, kdy Saeid Shanbehzadeh pozval na pódium oba perkusisty z předchozí kapely. Jejich improvizovaný a ve festivalovém zákulisí domluvený jam session dokázal, že ačkoliv íránští hudebníci nesmějí z politicko-náboženských důvodů do Izraele a naopak, na poli hudby není mezi nimi žádného sporu a obě kultury si skvěle rozumějí. Což publikum neopomnělo patřičně ocenit.
Kanadská Inuitka Tanya Tagaq předvedla učebnicovou ukázku hrdelního zpěvu (rozdíl mezi jejím tenkým vysokým hláskem při mluvených vstupech a skoro infernálními zvuky, které z jejího hrdla vycházely při zpěvu, vyvolal na mnoha tvářích úsměv), svůj projev ale zasadila do neobvyklých souřadnic doprovodu elektroniky a violoncella. Mimořádně rytmický tah jejího vystoupení (které zopakuje ještě za čtrnáct dní na festivalu Colours Of Ostrava) pozdvihl ze země poslední posedávající a předznamenal tak obě finálová vystoupení, kdy se štvanická louka proměnila v jednu velkou etno-tančírnu, na kterou závistivě zírali a mávali pasažéři okoloprojíždějících vltavských parníků.
Název afrického státu Mali je už léta ve světě world music bezmála zaklínadlem a skoro se zdá, že každý, kdo odtud pochází, má úspěch předem zaručen. Tamní hudební "královna" Oumou Sangare je ale úspěšná plným právem. V čele desetičlenného okostýmovaného ansámblu (včetně dvou vokalistek a tanečnic) s ní přišla na pódium velká show, jež měla šanci oslovit každého bez ohledu na hudební vyznání. Její písně jsou rytmicky jednoznačnější a tanečnější než typické pouštní blues, jakkoli kytarista její kapely by právě tento druh hudby mohl od minuty vyučovat.
Nevídaný crossover kalifornského rocku 60. let a kambodžského zpěvu přišel na závěr festivalu ve velmi působivém, ale také zábavném vystoupení skupiny Dengue Fever. Neexhibující, přesto však výteční američtí muzikanti a skvělé nejen hudební, ale i pódiové aranžmá, chytlavé melodie i ústrojný rytmický tah, to vše vytvořilo dokonalý základ pro pěvecké eskapády drobounké amerikanizované Kambodžanky Chhom Nimol. Velké očekávání, dané nejen dosavadní tvorbou kapely, ale i silným příběhem, který svou existencí představuje (více zde), došlo naplnění. Ostatně stejně jako očekávaná kvalita celého festivalu.
Festival Respect 2008
27. – 29. června 2008, Praha, ostrov Štvanice
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
