Řada z nich se točí kolem žen. Náhlé milostné vzplanutí v písni Sestřičko ze špitálu, kterou jazzfolkově rozněžňuje kytara Karla Plíhala, střídá rocková skladba Krupobití. Neudržitelná ženská energie může způsobit „milostné zauzlení“ i „noční můry nadržených chlapů“.
Co „ženská“ píseň, to jiný tematický záběr i rytmus, který se hořce houpe podle akordeonu hostujícího Radka Pobořila, člena kapely Čechomor, v napůl furiantském, napůl smutném šansonu Ženy. „Až mě zítra najdete mrtvého, přikryjte mě Cicciolinou,“ zpívá Nohavica. Tuto píseň kdysi půjčil kapele Neřež pro její první desku (1998). Anebo je zde Mařenka, chmurná skladba s prostým doprovodem Nohavicovy kytary, která volá po soudržnosti v lásce.
Mezi skladbami, které zní jako letmo zachycené skici, Nohavica vkládá obrazné komentáře tekoucí jako řečiště slov. Před deseti lety se takhle vyjadřoval na přelomovém albu Mikymauzoleum, kterým startoval svoji novou porevoluční tvorbu a v němž zpytoval i sebe. Nyní zpívá v titulní písni o Babylonu, změti jazyků či zvyků, v níž se cítí jako „dítě, které se mámě ztratilo“. Městem Nohavicova srdce je spíš Ostrava, ve stejnojmenné písni „černá hvězda nad hlavou“, provázená harmonikou heligonkou.
Do sestavy písní-komentářů se asi logicky hodila starší skladba Na dvoře divadla, song o lidských rolích, jež na sebe denně bereme. „Hrajeme Shakespeara, který nás přežije,“ zpívá Nohavica. Jeho role je bard-šansoniér a ani hudební kritik mu nemůže vzít či zkazit radost z psaní písní (Nic moc), jež ho bytostně naplňují. Patří k nim také bizarní groteska Pochod Eskymáků, složená ze slov „'du, 'du, 'du, 'du po ledu, dozadu 'du, i dopředu 'du“. Nebo je zde praštěný song Milionář o návštěvě známého televizního pořadu s moderátorem Vladimírem Čechem, který Nohavica nazpíval v ostravském slangu.
Avšak tón, který na desce převažuje, není příliš veselý. Píseň Dlouhá tenká struna, která zní jenom s klavírním doprovodem, se propadá až na dno tísnivých pocitů. Skladba Masopust líčí zoufalou samotu, zatímco Velká voda vypovídá o zdánlivých jistotách, jež mohou šmahem zmizet. „Proč jste mi vzali moje jistoty, nápisy Pozor, zlý pes, přitlučené na ploty, jízdní řády tramvají i zákazy vjezdu, hákový kříž i pěticípou hvězdu,“ zpívá Nohavica. Osudovou, možná nejsilnější píseň Převez mě, příteli si nechal Nohavica na konec alba. Do oněch světů, z nichž se ozývá jakési známé volání, se dá vstoupit jedině po smrti. Prosté aranžmá skladby, ze které běhá mráz po zádech, vytváří kytara, pískání a harmonika producenta Víta Sázavského.
Písně mají střídmá aranžmá, ze kterých občas vystupuje harmonika heligonka. Album vyjde také v Polsku s písňovým bonusem a texty přeloženými do polštiny.
 Jaromír Nohavica s harmonikou. |
 Jaromír Nohavica. |
 Jaromír Nohavica. |
 Heligonku, se kterou dodnes vystupuje, pořídil už jeho dědeček. |
 Jaromír Nohavica se usmívá. |
 Nohavica a tři čuníci. |
 Divné století dostalo titul česká deska roku 1996. |
 Jarek Nohavica (vlevo) a Karel Plíhal při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. |
 Jarek Nohavica (vpravo) a Karel Plíhal při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. |
 Jarek Nohavica (vpravo) a Karel Plíhal při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. |
 Jaromír Nohavica:Milionář |
 Jaromír Nohavica |
