RECENZE: Harry Styles se občas ztrácel v jekotu fanynek

Zpěvák Harry Styles, jak ho známe z desek, je výrazným představitelem současného electropopu. Naživo je ale říznější, a to především díky šestičlenné doprovodné kapele v čele se zpívající bubenicí Sarah Jones, která dala písním rockovější sound.

Ve svých osmadvaceti je Harry Styles vedle Eda Sheerana momentální britskou popovou jedničkou. Má na svém kontě sice jen tři sólová alba, ale na scéně je už od roku 2010, kdy pod vlivem televizní zpěvácké soutěže X Factor, jíž se účastnil, vznikl úspěšný boyband One Direction. O2 arena hostila 15. července jeho vystoupení v rámci jeho dvouleté koncertní šňůry Love On Tour.

Najít vzory, z nichž vychází, bylo snadné od prvního tónu úvodní skladby Music For a Sushi Restaurant. Jsou to Pet Shop Boys a Queen. Druhým z nich se snažil přiblížit i svým vzhledem – koncert odzpíval v lacláčích a la Freddie Mercury a několikrát se s nadhledem pokusil i o legendární afektovaná mercuryovská gesta.

Publikum tvořila potterovská generace do dvaceti let, ve valné většině dívky, z nichž mnohé ještě nějakou dobu neopustí základní školu. Generovaly až neskutečné ječení, takže se několikrát stalo, že překřičely i samotného Stylese.

Dívky přišly perfektně připraveny, rozdávaly barevná papírová srdíčka s žádostí, že se přes ně má svítit mobilem při písni TPWK (Treat People With Kindness), mávaly praporky v duhových barvách, ale hlavně znaly texty a tak po celou dobu koncertu vytvořily mnohatisícový, místy dost chaoticky znějící sbor. Působilo to ale nesmírně pozitivním dojmem.

Ostatně, Harry Styles také. Charisma má na rozdávání, k tomu komediantské vlohy, dokáže být přirozený, ale je-li to potřeba, dá najevo, že něco hraje. Perfektně zvládá komunikaci s publikem, i když tentokrát mezi písněmi bylo těch řečí až zbytečně moc.

Je hezké, že si povídá s dívkami v prvních řadách, ale odpovědi oslovených osob bez mikrofonu nikdo neslyšel. Vzhledem k věkovému složení publika jsme díky němu zažili něco jako výchovný koncert, který vede dospívající publikum k lásce, toleranci a slušnosti. Rodiče nezletilých v sále a zletilých před vchodem do O2 areny mohli být víc než spokojeni.

Harry Styles sice není po technické stránce absolutní pěvecká špička, ale co má uzpívat, to bez problémů a s elegancí zvládne. V Sign of the Times, kde přechází v některých místech do falzetu, byl naprosto suverénní. Možná by mohl trochu přidat na výrazu. Děcka to sice nepoznala, vždyť mnohá z nich byla na takové akci poprvé, ale hrstka zkušenějších pociťovala ke konci základního bloku první náznaky nudy.

Dramaturgicky byl koncert postaven přímo vzorně. Start obstarala naplno reprodukovaná Bohemian Rhapsody s Queen, která publikum uvolnila, pak přišla minimalistická instrumentální předehra, která natahovala napětí před příchodem hvězdy, a po ní konečně nastoupila hlavní hvězda večera s typickým otevírákem Music For a Sushi Restaurant.

Harry Styles

80 %

O2 Arena, Praha

15. července 2022

Všechno pak nastartoval jeden ze Stylesových největších rozhlasových hitů Golden. S takovou kombinací měl zpěvák publikum okamžitě ve své moci. Stejným způsobem rozjel sérií čtyř přídavků. Použil k tomu svůj nejslavnější song Sign of the Times. V programu samozřejmě nezapomněl ani na What Makes You Beautiful, nejúspěšnější píseň boybandu One Direction. Umístil ji hned po hymnické TPWK a před svůj zatím poslední hit Late Night Talking.

Překvapila poměrně chudá pódiová prezentace. Ale je to pochopitelné. Taková osobnost vyzní nejlépe bez velkých efektů, které odvádějí pozornost. Styles všechno utáhne sám. Tím pádem pro oči zbyla hlavně zadní projekce a ta se stala Achillovou patou koncertu. Zrcadlové záběry zpěváka nebo plátno rozdělené na několik dílů s odlišnými úhly záběrů, to jsou televizní triky, které se používaly už v sedmdesátých letech a dnes působí staře a prázdně.

Pokud existuje pojem kultivovaný pop, pak Harry Styles je jeho představitelem. Zatímco venku zuří nervozita a agresivita, typická pro dvacátá léta 21. století, Styles je schopen více než dvě hodiny rozdávat pohodu, slušnost a vytvářet atmosféru přátelství všech se všemi.

Čeká ho však náročný úkol. Teenagerskou hvězdou nelze být do nekonečna. Už brzy se bude muset orientovat na o něco starší a o hodně náročnější publikum. To není snadná proměna. Mnohým se to povedlo a zůstali hvězdami světového formátu, ale kdo si dnes ještě vzpomene třeba na Garyho Barlowa nebo Robbieho Williamse?