RECENZE: Nejen Muž s harmonikou. Pocta Morriconemu nabídla velký zážitek

Velký orchestr s dvěma elektrickými kytarami, harfou a citlivě užívaným syntezátorem, mohutný sbor, prvotřídní sólisté. To vše nabídlo v podobě pražského koncertu Ennio Morricone – The Official Concert Celebration velký posluchačský zážitek.

S příchodem elektronické instrumentální hudby, často využívané jako filmový doprovod, se ve veřejnosti probudil zájem o klasiky filmové hudby. Mezi jejími různorodými styly začala znovu zářit jména italských skladatelů šedesátých až osmdesátých let jako Carlo Rustichelli, Luis Bacalov, Nino Rota, Piero Umiliani a nejméně tucet dalších. Nejslavnějšímu z nich, Enniu Morriconemu byl věnován koncert Ennio Morricone – The Official Concert Celebration, dirigovaný jeho synem Andreou v pondělní O2 Aréně.

Hned první skladba, směs melodií ke gangsterce Neúplatní (1987) naznačila, jak bude koncert vypadat. Bloky slavných melodií doprovázené se synchronizovanou obrazovou koláží z příslušných filmů čili jakési klipy s živou hudbou byly prokládány interview s dnes už nežijícím Mistrem, vzpomínkami režisérů a herců.

Koncert, na němž participoval Český národní symfonický orchestr, velký sbor a řada sólistů, byl složen ze dvou částí. V první zazněly hlavně melodie z pověstné série italských spaghetti westernů režiséra Sergia Leoneho Pro hrst dolarů (1964), Hodný, zlý a ošklivý (1966) a hlavně několik částí z Tenkrát na Západě (1968). Samozřejmě tím pádem nechybělo Deborah’s Theme, Muž s harmonikou a hlavně slavné milostné téma, známé v našich krajích jako Jednou se vrátíš od Věry Špinarové.

První polovina vrcholila fantastickým provedením Ecstasy Of Gold z The Good, The Bad and The Ugly. Pokud se melodie zdála návštěvníkům koncertů Metalliky povědomá, ano, je to skladba, při níž skupina vždy přichází na pódium.

S oscarovým Enniem Morriconem se skvěle hrály karty, vzpomínají jeho blízcí

Druhá polovina byla věnována pozdější nebo „vážnější“ fázi Morriconeho tvorby. Začala trochu nečekaně – komorní skladbou. Jejím interpretem byl chorvatský violoncellista Stjepan Hauser, člen souboru 2Cellos. Hrál z filmového záznamu, doprovázen naživo (!) pouze klavírem. V Praze mělo toto provedení své kouzlo – Hauser v roce 2020 nahrál album Morriconeho melodií s Pražským symfonickým orchestrem. Následovala dramatická témata z Tarrantinova filmu Osm hrozných (2015) a Pontecorvovy Bitvy o Alžír (1966), nad nimiž následně triumfovala velkolepě patetická ústřední melodie z Belmondova proslulého Profesionála (1981). Před rokem jsme ji slyšeli jako doprovod Belmondova pohřbu.

Následně nemohly chybět písně z Cinema Paradiso (1988) a koncert vyvrcholil pajánem Jeremyho Ironse, představitele kněze Gabriela z filmu Mise (1986), na Morriconovu adresu. Po vzrušujícím provedení slavné ústřední melodie, v níž se církevní hudba potkává s world music, už nemohlo následovat nic jiného než Here’s To You z filmu Sacco a Vanzetti (1971), kterou Morricone napsal spolu s Joan Baezovou. Z temného zvukového prostředí vystupuje jako slabý proužek světla pochodová melodie, jejíž čtyři neustále opakované verše v provedení sboru rostou a sílí a drtivě se valí nezastavitelně vpřed. Hymna lidsko-právních organizací po celém světě byla dokonalým zakončením přehlídky díla umělce, jehož hudba vyvěrá hluboko z lidských duší. Je to hudba vznešená, lyrická, bojující. Jeden z vrcholů hudby 20. století.

Ennio Morricone – The Official Concert Celebration

95 %

19. prosince 2022

O2 arena, Praha

Výběr repertoáru byl podřízen popularitě určitých Morriconeho skladeb ze špičkových filmů italské, francouzské a americké kinematografie. Nelze ale než připomenout, že Morricone napsal hudbu k více než pěti stovkám filmů, televizních inscenací a seriálů a ještě stovku dalších skladeb jen pro koncertní provedení. Mezi nimi určitě leží desítky dalších pozoruhodných skladeb, které čekají na své znovuobjevení.

Velký orchestr s dvěma elektrickými kytarami, harfou a citlivě užívaným syntezátorem, mohutný sbor, prvotřídní sólisté, velký posluchačský zážitek. S jediným smutným podtónem. Proč se neobjeví – třeba i v menším měřítku – podobně laděný koncert z díla Jana Klusáka, Svatopluka Havelky, nebo „českého Morriconeho“ Zdeňka Lišky?