Hudebního talentu zdědil 57letý Andrea Morricone po svém otci bezesporu dost. Vždyť se za něj také dočkal prestižního filmového ocenění BAFTA. Talent být rychle a efektivně hotov s novináři však už synovy geny minul. Z rozhovorů je očividně nervózní.
Vlastně se nedivím. Pozvat si zástupce médií do domu, ve kterém člověk vyrostl, jej přece jen staví do poněkud choulostivé pozice. Nikdo tu ale není pro to, aby Andreu konfrontoval či vyváděl z míry. Dnes jde přece jen o oslavu práce jeho otce. A tak se nakonec i Andrea otevírá, ačkoliv vypadá trochu zaskočen, že padají i jiné než základní otázky týkající se nadcházejícího turné, které začne na konci listopadu v Dublinu.
„Chceme lidem přinést hlavně radost. Myslím, že to je dnes opravdu potřeba a hudba mého otce je toho bez pochyb schopna,“ říká Morricone o sérii show, za kterou stojí více než dvousetčlenný tým.
 |
Ačkoliv se většině z nás, když se řekne Ennio Morricone, v hlavě rozezní melodie ze slavných westernů Tenkrát na Západě, Hodný, zlý a ošklivý nebo Osm hrozných, takzvaný Maestro uměl skvěle doprovodit i jiné žánry. Zmínit můžeme třeba filmy Maléna, Lolita nebo 48 hodin v Paříži. Snad i ony dostanou v rámci koncertu prostor.
V Praze si Andrea Morricone v pondělí 19. prosince stoupne před Český národní symfonický orchestr: „Velice se těším na tuto spolupráci. Váš orchestr má velice specifický zvuk, dokážu si jej ihned vybavit. Stejně tak třeba národní orchestry z Budapešti nebo Sofie.“
Ennio Morricone žil společně s rodinou v bytě v samém srdci Říma, kde nás jeho syn uvítal, více než třicet let. Pár metrů od slavného pomníku Vittoriano, pahorku Kapitol nebo antického centra římské říše Forum Romanum. Když pak přijdu k oknu a podívám se ven, chápu, že tak umně celý život odolával hollywoodskému mámení.
Hudba na prvním místě
Všichni Maestrovi kolegové i rodina, kteří se v tento překvapivě chladný dubnový den v jeho bytě scházejí, souhlasí, že pro Morriconeho byla na prvním místě vždy hudba. Nikoliv sláva nebo hon za penězi.
Zní to sice otřepaně, ale čím déle poslouchám jejich vzpomínky, tím více jejich slovům věřím. Třeba když zvukový inženýr Fabio Venturi, který s Morriconem pracoval na každém živém vystoupení, vypráví, jak se skladatel kvůli příjezdu vlaku k němu domů dostavil s několikaminutovým zpožděním. „Volal mi několikrát za sebou a neustále zdůrazňoval, jak je mu trapné, že mě okrádá o čas. Že se cítí zahanben. Přitom za to vůbec nemohl. Asi to bylo proto, že od svých kolegů vyžadoval maximální dochvilnost a koncentraci. Tak ho trápilo, že to, podotýkám jednou, nedodržel,“ vypráví.
Ačkoliv byl podle Venturiho i basového kytaristy Nanniho Civintegy, který s Morriconem hrál přes třicet let, během práce velice přísný, jakmile čas vyhrazený pro práci skončil, proměnil se ve věrného přítele a zábavného společníka. „Když jsme byli na turné, technické přípravy ve velkých koncertních halách trvaly dlouho, hodně jsme čekali. A jelikož byl Morricone velice nadšený a nadaný hráč, trávili jsme hodně času hraním karet. Vždycky nás porazil,“ vzpomíná s úsměvem.
Nanni Civitenga a Fabio Venturi při rozhovoru (2022)
Kromě karetních her Morricone velice umně ovládal také šachy. Jedny měl i ve své pracovně. Ta zůstala po jeho smrti v původním stavu. Když mě jeho nejstarší syn, právník Marco, podle svých slov zcela nemuzikální, po místnosti provází, logicky se jako první zastavím u dvou zářivých sošek Oscarů. Jeden je čestný a druhého Morricone získal za práci na filmu Quentina Tarantina Osm hrozných. Na polici sídlí hned vedle dalších ocenění – BAFTA, Zlatého lva či Césarů.
Marco nicméně mé očividné nadšení z blízkosti tak věhlasných filmových cen nesdílí. Zřejmě se v jejich přítomnosti nacházel až příliš často. „Rád bych zdůraznil, že můj otec nikdy nedělal hudbu proto, aby získával nějaké ceny,“ podotýká Marco a odchází od vitríny. A tak skoro cítím potřebu omluvit se za svou smrtelnickou slabost pro zlaté sošky. Radši ale pokračuju dál a ptám se, zda tady vždy panoval takový „tvůrčí rozhoz“. Teď už se Marco usměje a vysvětluje mi, že to, co vidím, byl v otcově podání spíše ještě pořádek. Nebo jak se častěji říká – organizovaný chaos.
Podle Marka měl u sebe jeho otec vždy kus papíru, a to i navzdory novým technologiím. To aby si mohl zapsat aktuální hudební nápad. Do pár z nich můžeme nahlédnout i v pracovně, k vidění jsou také ručně psané noty ke skladbě věnované náctiletému synovi Andreovi.
Oscarové sošky v pracovně skladatele Ennia Morriconeho (2022)
Andrea Morricone skáče v rozhovoru z angličtiny do italštiny. Je vidět, že seč je člověkem spíše rezervovaným, city se jako Ital rád nechá unést. Třeba když popisuje, jak je pro něj při práci s dalšími hudebníky důležitá senzitivita. Skládal třeba pro Joshe Grobana nebo Andreu Bocelliho. „Velice rychle poznám, s kým mám tu čest a jaký hudební jazyk pro daného umělce zvolit,“ popisuje. Cit prý zdědil po otci. „Jsem hodně po něm, ale vepsala se do mě i matka. Mám velice emocionální přístup k hudbě. Myslím, že mě může posunout k vyšším sférám chápání muziky,“ vysvětluje.
Britské filmové ocenění BAFTA získal Andrea Morricone společně s otcem v roce 1991 za film Bio Ráj. „Byl jsem tehdy neuvěřitelně šťastný. Přesto se to nedalo srovnat s momentem, kdy mi otec zavolal, že by chtěl, abych s ním na tomto filmu pracoval. Dojalo mě to. Hlavní melodii jsem měl hotovou téměř okamžitě. Byl to projev jeho skvělé intuice,“ popisuje.
Hudbu složil Andrea Morricone také pro český film. Nese název 72 hodin v Bangkoku a skladatel na něj vzpomíná s láskou. „Šlo o malý projekt, ale pro mě to byl velký zážitek a velký film. Snažit se doprovodit hudbou malého ztraceného chlapce na jeho cestě pro mě hodně znamenalo,“ přibližuje.
Závěrečnou otázku jsem si pro Andreu i ostatní připravila stejnou – co si z let práce po boku mistra odnesli do dalšího života? Automaticky očekávám, že nejsilnější odpovědi se dočkám od Andrey, nejvýstižněji ale nakonec odpovídá Civitenga: „To je jednoduché. Snažím se mu každý den alespoň trochu přiblížit.“
