Tvůrce rodinných komedií či pohádek od Arabely po Tři oříšky pro Popelku nemůže na festivalu filmů pro děti a mládež chybět. A taky prý skoro nechyběl. „Vynechal jsem nanejvýš jednou či dvakrát,“ loví v paměti, v níž nosí bezednou zásobu vzpomínek a historek.
Zkusme se projít zpětně roky, kdy jste slavil kulatiny. V pětadvaceti, roku 1955, jste natočil první film jménem Direktiva. Víte ještě, o čem vyprávěl?
Jistě. To byl můj absolventský film, získal jsem pro něj Vlastimila Brodského či Miloše Kopeckého a už v něm jsem si zkusil, po čem jsem vždy toužil – komedii. Vázala se k době, kdy nešlo cestovat: kdosi cosi naznačil a muže, jenž měl jet na festival do Polska, střídavě pouštějí a vysazují z letadla, až se jeho soubor vrátí dřív, než on nasedne do vlaku.
To zní na svou dobu odvážně.
Přesně to mi řekl vnuk, když na FAMU studoval dramaturgii a mou Direktivu tam našel v archivu.
Pět let poté jste vezl do Zlína dětskou detektivku Případ Lupínek a ve vlaku jste si s Milošem Macourkem vymysleli komiks.
Ano, film Kdo chce zabít Jessii. Ale ten šel do kin až roku 1966, ještě o čtyři roky dřív jsem dostal ve Zlíně svou první cenu za dětskou komedii Kuřata na cestách, v níž si školáci udělají umělou líheň pro stovky vajíček v knihovně.
V roce 1970 jste točil komedii Pane, vy jste vdova...
... ano, a to bylo v parném létě, takže tehdy jsem asi Zlín nestihl.
Dál tu máme rok 1975 – Dva muži hlásí příchod.
No, to byla taková záležitost – Macourek ji tehdy v barrandovské skupině dostal příkazem, tak jsem mu pomohl.
A v roce 1980 coby padesátník jste měl právě za sebou Arabelu.
Nejen ji, tehdy už si u nás Němci objednávali Rumburaka. Útrpná postava čaroděje, napůl krkavce ve věži, napůl žebráka, protože v lidské podobě se neumí uživit, se jim moc líbila. Chtěli dva televizní díly, ze kterých by se pak sestřihl film.
Rumburak šel do kin roku 1985; vybavíte si, co bylo pět let poté?
Ve Zlíně jsem dostal k šedesátinám cenu za celoživotní dílo, předával mi ji Bolek Polívka. Zábavné je, že ceny za celoživotní dílo už mám tři, německá se jmenuje Ehren Schlingel – čestný rošťák a polská má podobu platinových kozlíků.
Ale hned po zlínské ceně jste točil zas Arabelu s Rumburakem.
Po pravdě, to bylo peklo. Německý televizní šéf nám řekl – Než odejdu do penze, mám pro vás jako dárek objednávku na dalších šestadvacet dílů. Jenže my už s Macourkem všechny bláznoviny vypotřebovali, použili jsme i věci nachystané pro jiné filmy a v zoufalství si vymýšleli kraviny, třeba že se hrdinové narodí jako stařečci a pak mládnou.
Václav Vorlíček a jeho Zlín
|
Víte, že nedávno na témže principu vznikl americký Podivuhodný případ Benjamina Buttona?
Slyšel jsem, já ho neviděl. Co tam máte dál?
V roce 2000 jste určitě slavil ve Zlíně, protože tehdy jste měl pohádku Král sokolů, a pět let poté jste na festivalu k pětasedmdesátinám dostal od Zdeňka Zelenky dokument Václav Vorlíček, král komedií a pohádek. Mezitím jste naposled točil s Macourkem.
Myslíte komedii Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko. Víte, to byla jeho utkvělá představa, abych z toho animovaného seriálu udělal hraný film. Vždycky psal ve slovinském Piranu, jezdil tam za teplem, nesnášel déšť. Za našeho pobytu v New Yorku začalo pršet a on začal hystericky křičet, že tam dělat nebude, že jede domů. Ale na ulici tehdy podnikavě vytáhli koše s vystřelovacími deštníky, kus za pět dolarů, my je viděli poprvé, tak jsme si je koupili. A použili k pašování.
Co jste pašovali?
Dolary, co jiného. Producent William Snyder chtěl natočit naši Jessie znovu, v barvě, pozval nás do New Yorku, kde jsme psali scénář, a vyplatil nás v hotovosti. Jenže to byl rok 1967, dolary by nám doma nenechali, a když jsem v hotelu v koupelně našel náplast, napadlo mě, že bankovky nastrkáme do paraplat pod dráty a zalepíme. Tak prošly celnicí, podali jsme deštníky manželkám skrze mříže u odbavení. Nezapomeňte, že tenkrát naše filmy vydělávaly pro stát, který za ně stavěl atomové katedrály.
Jsme u data 2015, kdy je v plánu premiér vaše Zlatovláska. Bude?
Uvidíme, scenáristka napsala novou verzi, producenti shánějí peníze. Pokud je dají dohromady, slíbil jsem jim to. Ale teď spíše než na pohádku myslím na to, co mě celý život bavilo a živilo: na komedii. Už mám nějaké nápady, ale nepovím.
