Onen generační symbol tvoří svatá trojice tehdejší tvorby, neboť za předlohu snímku Nikdo se nebude smát posloužila povídka Milana Kundery a na scénáři s režisérem pracoval Pavel Juráček.
Co se týče Bočana, který za týden oslaví pětaosmdesáté narozeniny, už ve své prvotině nastolil základy osobního rukopisu, v němž se humor potkává s etikou.
Největší popularitu mu sice později získala pohádková komedie S čerty nejsou žerty, nicméně smích s příměsí hořké ironie jako druh sebeobrany proti systému dokázal vetknout i do Bumerangu, Pikniku, Přítelkyň z domu smutku či do Zdivočelé země, tedy vesměs příběhů účtujících s komunistickou zvůlí.
Ve stylu tragikomické absurdity i ve své prvotině, která získala ceny ze západních festivalů, vybudoval hravou dobovou satiru o velkých důsledcích malých lží. Bezstarostný intelektuál působící na akademické půdě se zkouší vyvléknout z psaní odborného posudku na rádoby vědecký výplod, který někam založil.
Jenže urputný autor bezcenného textu má nebývalou výdrž, takže postupně svým tažením za vlastní uznání ohrozí existenci svého oponenta. Zvláště když se do celé věci vloží stranický pouliční výbor, který na schůzi veřejně přetřásá hrdinovo soukromí včetně mladé milenky.
Neodbytný grafoman se stal parádní rolí Josefa Chvaliny, jenž si následně zahrál ještě v Bočanově Soukromé vichřici. Zemřel v roce 1982, ještě před premiérou filmu Putování Jana Amose, v němž se objevil naposled.
