Thomas A. Anderson je úspěšný programátor počítačových her v obřím korporátu Deus Machina. Žije celkem běžný život, respektive rád by žil, jenže ho sužují podivné přeludy a vize na pokraji bdění a snu, v nichž k němu promlouvá jakýsi tajemný Morfeus. Tohle už tu bylo, ne? Bylo a už je to tu zase. Jen v poněkud jiné podobě.
Čtvrtá část série Matrix s podtitulem Resurrections je pokračováním, rebootem, čímsi na způsob „virtuální reality ve virtuální realitě“ a do značné míry uvědomělým pastišem sebe sama. Je toho dost na jeden film, až se z toho občas točí hlava a je nutno zajít pro pravidelnou dávku modrých pilulek k psychoanalytikovi. Pan Anderson tak činí pravidelně, přesto se jeho podivné stavy vracejí čím dál častěji. Je třeba si odpočinout, zajít s kolegou z práce do kavárny, kam chodí ta rajcovní milfka Tiffany.
 |
Snad žádné filmové pokračování úspěšné ságy z posledních let nevyvolávalo tolik otázek jako nový Matrix. Jak se autoři vypořádají s koncem Revolutions, tedy s Neovou smrtí?
Dá se vůbec v tak uzavřeném příběhu nějak smysluplně pokračovat? Lana Wachowski se spoluscenáristy a zároveň spisovateli Davidem Mitchellem a Aleksandarem Hemonem na to šla od lesa.
Respektive znovu od začátku. Divák stojí opět na startu, ovšem vybaven znalostí předchozí trilogie – jistě není třeba připomínat, že jít na Resurrections s čistým štítem je čiré šílenství.
V průběhu děje je nám několikrát připomenuto, co všechno Neo dokázal, zároveň je to však také relativizováno, místy dokonce parodováno. Postavy si uvědomují, že jsou v nové verzi téhož, což několikrát se sarkastickým úsměvem komentují. Vychutnává si to hlavně nová verze Morfea, na frak dostává i tolikrát citovaný bullet time.
Celkově je Matrix Resurrections hravější, odlehčenější, zejména v dialozích méně strnulý a sošný, což lze přičíst vkladu autorů. Patrné je to zejména v první třetině, odehrávající se v Andersonově zaměstnání. Najednou je čas na nezávazný pokec, v němž se zrovna neřeší předurčenost a záchrana lidstva.
Na nezbytné matrixovské hádanky a promluvy sice také dojde, ale ani u nich nemáte pocit, že by je generovala studená umělá inteligence. To se ostatně týká i kulis a prostředí, v němž se film odehrává – vše je jaksi zabydlenější, hmatatelnější – a také hereckých výkonů.
Skvělý je především Neil Patrick Harris jako psychiatr, užívající si všechny polohy své vrstevnaté role. Jeho promluva k Neovi, v níž kromě jiného vysvětlí, proč máme ve snech tak často ztěžklé nohy a navzdory tomu, že bychom chtěli křičet ze všech sil, máme ztichlá ústa, patří k vrcholným okamžikům filmu.
Samotný Keanu Reeves je jako vždy roztomile prkenný a nemotorný, hlavně v momentech, kdy má vyjevit bouřlivější emoce.
Matrix Resurrections hodně sází na nostalgii. V nemilosrdně uhánějícím vývoji technologií jako kdyby se samotný Neo stával anachronismem, což je patrné ve scéně z výtahu, kdy všichni kromě něj civějí do obrazovek mobilních přístrojů. Jisté zpomalení je patrné i v akčních soubojových scénách, jejichž lahůdková choreografie a dokonalá aranžmá tvořily páteř původní trilogie. Zde jich není tolik, navíc jsou místy zkratkovité a nepřehledně sestříhané.
K ději samotnému lze ještě prozradit, že opět nejde o vítězství člověka nad strojem. Nešlo o ně ani v předchozích filmech, Revolutions končil nastolením rovnováhy. O ni se lidstvo snaží i ve čtyřce, v níž je koexistence člověka a stroje na nové, vyšší úrovni. Logicky tedy plyne, že ani ve čtyřce nelze očekávat žádné „konečné řešení“ a definitivní finále.
Lana Wachowski dokázala znovu převrátit naruby mýtus vyvoleného a přišla s pokračováním, které jde proti diváckým očekáváním. Matrix Resurrections bude vzývaný, vysmívaný, milovaný i nenáviděný. V každém případě je o mnohem víc než jen o další díl úspěšné filmové franšízy.
