Zdá se, že kniha Světakrásy je tak trochu manifestací vaší osobní proměny. Proč jste se ji rozhodl vydat?
Přišli za mnou přátelé z nakladatelství a naléhali, abych pro ně zase něco napsal. Slíbil jsem, že kouknu do šuplíku na své útržky a zápisky. To je zaujalo: „Osobní deníkové úvahy přesně lidi dnes zajímají víc než fikce.“ A já byl vlastně rád, že mohu ze svého soukromého přítmí něco vynést na světlo. Tahle touha ukazovat, co se mi zdá hezké, je v každém tvůrci hluboce zakořeněná. A ta osobní a emotivní poloha by snad mohla čtenáře bavit, protože autenticity máme kolem sebe málo.
Zjistil jsem, že když je v místnosti moucha, stačí jí věnovat pozornost. Otevřu okno a v duchu jí řeknu: „Tady máš okno, pojď ven, tam ti bude líp, tady se umlátíš.“ Do třiceti sekund bývá venku.
