Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvI proto se také rozhodl před dvěma lety více věnovat divadlu, které původně jako formu umění příliš nemusel. „Pořád tam jen herci dupou, křičí a přehrávají... Pak mě to ale začalo bavit a snažil jsem se přijít na to proč. Až mi došlo, že tam není přítomno to, co mi vadilo u filmu. Divadlo je teď a tady,“ popisuje.
Nová kniha Světakrásy se skládá z povídek, poezie, zamyšlení i popisu snů „Světakrásy jsou pořád kolem nás. Některé dny člověk vstane, vykročí špatnou nohou a všechno se zdá být ošklivé. Takže je to hlavně na nastavení, které si každé ráno zvolíme. Když si řekneme, že budeme hledat krásu, tak ji začneme vidět i okolo sebe,“ říká o schopnosti vidět okolo sebe hlavně to dobré.
„Mluvit o vlastní vnitřní cestě je nezvyklé, protože se to racionální společnosti, která je zaměřená na úspěch, rychlost a měřitelný výkon, příliš nehodí. Nedá se to zařadit. Takže je člověk na tenkém ledě,“ říká Svěrák o obsahu knihy i cestě, kterou si za poslední roky prošel.
„Je zajímavé, co všechno může člověka v životě omezovat. Třeba i to, že toužíte po lásce. Stejně může být člověk závislý na úspěchu nebo popularitě. Každý z nás to zná třeba z toho, že když dáme na sociální sítě nějaký příspěvek, tak chceme, aby se líbil. Sledujeme, kolik má lajků a radujeme,“ promlouvá o stinných stránkách pozornosti.
Některé z kapitol Jan Svěrák věnoval svým zážitkům z cest po světě: „Cestování je pro mě o objevování. Teď se ale přistihuji, že už nejsem tolik zvědavý. Nechci vidět nová města. Ale jsem třeba zvědavý na cestování v sobě. Když se mi podaří poznat nové tajemství ve mně nebo zákoutí mysli, to mě vzrušuje. Cestování po světě jsem už ale zažil dost, tam byla zvědavost ukojena, tak se obracím víc dovnitř.“
S tátou si kreslili
Součástí Světakrás jsou i ilustrace, jichž je Jan Svěrák autorem. Rád si kreslil už jako kluk, kdy s ním tvořil i tatínek Zdeněk Svěrák. „Jednou mi nakreslil tuší hlavu koně, kterou pak vybarvil. Taky mě bral v Kopidlně, kde bydlela babička s dědou, na pole a odtamtud jsme kreslili panorama kostela, školy, cestičky od hřbitova k faře, po které chodíval. On to vytáhl tuší, pěkně vymaloval. Já to dělal tužkou a můj obrázek byl vůči jeho opravdu ošklivý, tak jsem ho obdivoval,“ vzpomíná.
V rozhovoru také vzpomněl na moment, kdy ho tatínek vzal na natáčení filmu Vesničko má středisková režiséra Jiřího Menzela. Jako desetiletému fascinovanému chlapci se mu povedlo omylem dostat do záběru. „Ozvalo se hlasité stop. Co tam dělá to dítě, “ napodobuje řvoucí hlas režiséra Menzela Svěrák. „A já tam stál úplně malinkatý, zalezlý. Někdy tehdy jsem si asi řekl, ačkoliv jsem si to neuvědomoval, že nechci, aby na mě takhle někdo ještě kdy křičel. Že já budu ten, kdo bude křičet,“ vzpomíná na začátky režisérských ambicí.
Sám se označuje za režiséra zadumaného, vyloženě laskavým se prý stal až u posledního filmu Betlémské světlo. „Věděl jsem, že je nutné si to natáčení užít, že je to náš poslední film. U předchozích filmů mi šlo hlavně a pouze o výsledek. Mohl jsem být asi někdy i nemilý,“ připouští. Nevelký divácký zájem o Betlémské světlo loni v kinech Svěráka překvapil. „Pro mě to byl šok. Čekal jsem, že na film, ve kterém hraje táta hlavní roli, přijde více lidí. Ale myslím, že to lidi dokoukají v televizi. Po Vánocích to poběží,“ upozorňuje.
V rozhovoru, který si můžete pustit na videu, Jan Svěrák dále promluvil o výletu do indonéské Papuy za lidojedy, kde pomáhal zachránit blízkého kamaráda. Popsal také, jaký film natočil nedávno na mobil pro své nejbližší a o co jde v jeho novém divadelním projektu Dobré ráno s Findou.
