Rodák z Lodže se prosadil jako kameraman, nyní několik let usedá na režisérskou stoličku: mezi jeho úspěchy patří například film Romeo musí zemřít. Svůj poslední film Doom natočil v pražských ateliérech. - více o filmu Doom a fotografie najdete zde
Cítíte se jako Polák, nebo Američan?
Jedna část mé bytosti je polská, celou svou dospělost jsem však prožil v Americe, oženil jsem se tam a narodily se mi děti. Dnes jsem proto spíš Američan. Na druhou stranu v Praze jsem se cítil jako doma, kultura a jazyk jsou si velmi podobné.
Do USA jste přišel hned po filmové škole. Bylo těžké prorazit?
Začátky byly tvrdé. Uměl jsem říct akorát dobrý den. Po roce jsem se domluvil a chtěl se vrátit ke svému oboru. Opatřil jsem si žlutou knihu – seznam všech produkcí na Manhattanu – a začal klepat na dveře. Jednoho dne se otevřely a v nich stál kameraman Půlnočního kovboje Adam Holender, který zrovna hledal asistenta a dal mi práci.
Spolupracoval jste jako kameraman s Ivanem Reitmanem. Rozuměli jste si díky společné minulosti?
Okamžitě jsme se skamarádili. Ivan dokonce chtěl, abych s ním točil Krotitele duchů, ale já už měl domluvenou práci se Sidney Lumetem.
Vzpomínáte na svou první diváckou zkušenost s akčními filmy?
Byl jsem jimi naprosto očarován. A se mnou miliony diváků.
Testovali jste Doom na fanoušcích hry?
Film jsme točili především pro ně, ale zkušební promítání jsme nestihli, byli jsme v presu kvůli dodělávkám vizuálních efektů.
Hry mají proti plátnu jednu hlavní zbraň: jsou interaktivní. Co může nabídnout naopak film?
Charaktery hrdinů a příběh. Možná, že když jste Doom nikdy nehráli a přijdete do kina, tak vás to naláká i na hru.
Čím dál víc filmů vzniká podle počítačových her. Postrádáme silné příběhy v realitě?
Myslím, že dnes je prostor pro všechno, točí se přece i komorní věci. Hry skýtají silný vizuální potenciál a pochopitelně velkou roli hraje byznys.
Počítáte se mezi fandy této hry?
Doom jsem hrál několikrát, ale závislý jako moje děti naštěstí nejsem. Hry totiž strašně požírají čas.
