Režiséři cyklu Zuzana Kirchnerová a Tomáš Bojar sledovali skupinu chovanců ústavu v moravském Šternberku, kteří dostali šanci k větší samostatnosti: v takzvaném cvičném bytě se učí starat se sami o sebe, vařit, nakupovat, chodit do práce, zacházet s penězi i se svým okolím včetně případných partnerů.
Tvůrci slibují pohled „zevnitř, bez tradiční optiky přednastaveného soucitu či ironie“, což je samozřejmě cesta příjemnější než obvyklé citové vydírání. Ale na druhé straně divákovi v přirozeném úsměvu brání pochybnost, jestli by na místě aktérů dokumentu či jejich blízkých o publicitu vůbec stál.
Jistě, v obecné rovině cyklus Pět statečných dokládá, že vzorce lidského chování jsou prakticky stejné ve světě „zdravých“ i „nemocných“, což je bezesporu záslužné.
Navíc tady odzbrojuje nadšená, takřka dětská dychtivost po dospělosti, kdy už hrdinům nikdo nebude kázat „u jídla nehltáme“ a kdy i běžné pověšení obrazu na stěnu, byť nakřivo, je jedno velké dobrodružství.
Kouzelnou výpravu představuje třeba první nákup. Na otázku „Máte šunku?“ jim prodavačka ukáže plnou vitrínu - „Tady to všechno je šunka, tak kterou?“ A když se následně zeptá: „Kolik?“, dostane se jí odpovědi „osm“, než se novicové reálného života poučí, že obyčejně se říká deset deka.
Dojemné jsou také jejich vzájemné rady, co vyžaduje milostná premiéra - „Kup řetízky, prstýnky, hodinky“ - i následné společné zhodnocení námluv, rovněž zachycených na kameru. „Já bych chtěl holku za nevěstu“ tu zní od dospělého muže s roztomilou nevinností jako od předškoláka.
Ale každý úsek obdivuhodných poutníků z chráněné zlaté klece za záludnou svobodou současně budí obavu, aby jejich rodící se důstojnosti pořad naopak neublížil. Vždyť dopad své účasti v reality show leckdy podcení i takzvaně „normální“ jedinci - zatímco lidé za kamerou mají vždy alibi, neřkuli trofeje.
