RECENZE: Nevíme, o co jim jde, ale tušíme, že dobře se rozhodně nemají

Srpnové světlo ze začátku diváky chytne hutnou atmosférou a působivým jazykem autora. „Severská“ novinka Švandova divadla ale bohužel nastavenou laťku po celý večer neudrží a končí docela rozpačitě.

Hodně poeticky se prezentuje aktuální premiéra pražského Švandova divadla: „Karel s Ondřejem žijí zbytky svého mládí v opuštěném statku po svých rodičích. Nepotřebují k životu vesnici, nepotřebují nic, nevěří ničemu – zbyli si.“ Autorem hry Srpnové světlo je Martin Františák, zdejší umělecký šéf, který se své dílo rozhodl v komorním Studiu i režírovat.

Divadlo láká na severské drama, které prý Františák miluje. To v časech, kdy se severské detektivky různé kvality staly povinnou výbavou oddělení knih ve všech supermarketech, nezní zrovna atraktivně. Nezbytné norské svetry, kterými hrdiny textu vyzdobila výtvarnice Eva Jiřikovská, tomu také nepřidají.

Ve Františákově sevřeném dramatu je však severské zasazení jen ozdobou, nutnou asi k tomu, aby nalákala diváky. Jeho síla spočívá jinde. Dusivou atmosféru totiž budují samy postavy, které hned od prvních chvil pustí do diváků své problémy a vnitřní pnutí. Matěj Anděl a Jan Mansfeld ztvárňují podivné bratrské duo zmíněné v úvodu. Jeden nejspíš trpí Oidipovým komplexem a je mu v sevřeném horském světě vlastně dobře, druhého sžírá právě všechno to patologické klaustrofobično okolo a neví kudy ven. Sestavu doplňuje opilý kněz v zajímavém podání Marie Štípkové a hlavně ochranitelská paní Eklmanová (Bohdana Pavlíková), jejíž pomoc bratrům připomíná především medvědí službu.

Srpnové světlo

55 %

Švandovo divadlo

premiéra 24, srpna 2022

režie: Martin Františák

hrají: Matěj Anděl, Jan Mansfeld, Bohdana Pavlíková, Anežka Šťastná, Marie Štípková

Zajímavě rozehrané osudy, jejichž bezvýchodnost podtrhují syrové stěny sevřeného Studia, vibrují zvláštní silou. Františák má diváky od začátku v hrsti.

Poctivě budovaná atmosféra však na hodinu a půl silný zážitek nestačí. Herci a patrně ani tvůrci brzy nevědí kudy kam a kus se začíná cyklit ve stále méně a méně srozumitelných situacích. Srpnové světlo končí ve změti výkřiků a útržkovitém zpěvu postav polehávajících po zemi v různých pózách. Nevíme, o co jim jde, ale tušíme, že dobře se rozhodně nemají.

I když se zajímavě rozehranou inscenaci nepovedlo dotáhnout do zdárného konce, mohou těšit dvě věci. Ujištění, že Františák zůstává imaginací obdařeným autorem, a angažmá Anežky Šťastné (zde v roli osudové Eli), v níž divadlo získalo slibnou posilu.