Hodně poeticky se prezentuje aktuální premiéra pražského Švandova divadla: „Karel s Ondřejem žijí zbytky svého mládí v opuštěném statku po svých rodičích. Nepotřebují k životu vesnici, nepotřebují nic, nevěří ničemu – zbyli si.“ Autorem hry Srpnové světlo je Martin Františák, zdejší umělecký šéf, který se své dílo rozhodl v komorním Studiu i režírovat.
Divadlo láká na severské drama, které prý Františák miluje. To v časech, kdy se severské detektivky různé kvality staly povinnou výbavou oddělení knih ve všech supermarketech, nezní zrovna atraktivně. Nezbytné norské svetry, kterými hrdiny textu vyzdobila výtvarnice Eva Jiřikovská, tomu také nepřidají.
 |
Ve Františákově sevřeném dramatu je však severské zasazení jen ozdobou, nutnou asi k tomu, aby nalákala diváky. Jeho síla spočívá jinde. Dusivou atmosféru totiž budují samy postavy, které hned od prvních chvil pustí do diváků své problémy a vnitřní pnutí. Matěj Anděl a Jan Mansfeld ztvárňují podivné bratrské duo zmíněné v úvodu. Jeden nejspíš trpí Oidipovým komplexem a je mu v sevřeném horském světě vlastně dobře, druhého sžírá právě všechno to patologické klaustrofobično okolo a neví kudy ven. Sestavu doplňuje opilý kněz v zajímavém podání Marie Štípkové a hlavně ochranitelská paní Eklmanová (Bohdana Pavlíková), jejíž pomoc bratrům připomíná především medvědí službu.
Srpnové světloŠvandovo divadlo premiéra 24, srpna 2022 režie: Martin Františák hrají: Matěj Anděl, Jan Mansfeld, Bohdana Pavlíková, Anežka Šťastná, Marie Štípková |
Zajímavě rozehrané osudy, jejichž bezvýchodnost podtrhují syrové stěny sevřeného Studia, vibrují zvláštní silou. Františák má diváky od začátku v hrsti.
Poctivě budovaná atmosféra však na hodinu a půl silný zážitek nestačí. Herci a patrně ani tvůrci brzy nevědí kudy kam a kus se začíná cyklit ve stále méně a méně srozumitelných situacích. Srpnové světlo končí ve změti výkřiků a útržkovitém zpěvu postav polehávajících po zemi v různých pózách. Nevíme, o co jim jde, ale tušíme, že dobře se rozhodně nemají.
I když se zajímavě rozehranou inscenaci nepovedlo dotáhnout do zdárného konce, mohou těšit dvě věci. Ujištění, že Františák zůstává imaginací obdařeným autorem, a angažmá Anežky Šťastné (zde v roli osudové Eli), v níž divadlo získalo slibnou posilu.
