„Byli jsme na draftu celá rodina. Možná jsme čekali, že moje jméno padne dříve než jako 105. v pořadí, ale i tak jsme moc šťastní. Je to splnění jednoho z mých hokejových snů,“ nechal se slyšet bývalý hráč havlíčkobrodského BK Michal Teplý, který uplynulé dva roky strávil v Liberci.
Můžete popsat pocity, které vás ovládly, když jste si poprvé přetahoval dres Chicaga přes hlavu?
Popravdě řečeno jsem si nejdřív moc neuvědomoval, že se to vůbec děje. Když jsem tam tak stál u stolu, kde byli všichni skauti a manažeři, tak jsem si říkal: Ty jo, co já tady vlastně dělám? (usmívá se) Až asi někdy po týdnu jsem si naplno uvědomil, že jsem byl doopravdy draftovaný.
Je to jeden z důležitých kroků směřujících do NHL, nicméně pořád jich také ještě dost zbývá. Souhlasíte?
Jasně. Přiblížilo se to hodně, ale jak říkáte, nezáleží moc na tom, jestli je někdo draftovaný, když pak nepodepíše smlouvu. Každopádně vám tímhle způsobem dávají najevo, že o vás mají zájem, že s vámi chtějí pracovat. A toho já budu chtít maximálně využít.
Zmiňovaný dres Blackhawks jste si pečlivě schoval?
Dal jsem ho taťkovi, protože je sbírá. Má všechny, kde jsem zatím hrál.
Prozradil jste, že s vámi draft absolvovala celá rodina. Kdo z vás byl těsně před výběrem nejvíc nervózní?
Myslím, že taťka. On se mnou všechno strašně moc prožívá. Maminka samozřejmě taky, ale taťka jezdil vždycky na každý můj zápas, všude mě vozil, když bylo potřeba, a taky mi kupoval věci. Každopádně, když moje jméno na draftu zaznělo, spadlo napětí z nás všech.
Vy jste se předtím ještě účastnil fyzických testů a pohovorů. Jak dlouho jste tedy celkově v zámoří pobýval?
Asi měsíc. Po skončení fyzických testů jsem odjel do Kanady za Honzou Ludvigem, který kdysi hrál v NHL, pak byl skautem pro New Jersey a teď pracuje na tomhle postu pro Boston. U něj jsem trénoval a trochu zdokonaloval angličtinu. A pak jsme společně jeli autem do Vancouveru.
Byly pro vás těžší fyzické testy, nebo pohovory?
Určitě pohovory. Na testech zas až tolik nezáleželo, to bylo spíš zpestření. Ovšem pohovory byly náročné hlavně psychicky. Navíc já jsem je absolvoval bez překladatele. Ale dobrý, zvládl jsem to.
Už tím jste asi musel příjemně zapůsobit, nebo ne?
Jo, docela si toho vážili. Co chtěli slyšet, to ode mě slyšeli. Do vážnějších debat jsem se ale raději nepouštěl. (usmívá se)
Lidé mají občas zábrany mluvit v cizině tamním jazykem, aby se příliš nezesměšnili. Vy takový problém nemáte?
Už ne. Musím říct, že mi to bylo docela jedno. Rozhodl jsem se, že se nebudu bát. Jasně, občas se sice trochu usmáli, když jsem něco řekl, ale všechno to bylo míněno v dobrém. A když pak byla taková uvolněnější atmosféra, tak jsem jim řekl, že pořád umím já líp anglicky než oni česky. Pobavilo je to. (směje se)
Zaskočila vás některá otázka?
Těch pohovorů byla spousta a vesměs všechny byly podobné. Ptali se například, jak se zachovám, když udělám chybu a dostaneme kvůli mně gól. Nebo je zajímalo, jestli si myslím, že jsem spíš přeceňovaný, nebo podceňovaný hráč. Prostě se ptali na zvláštní otázky.
Bral jste to tak, že chtějí vědět, zda jste dostatečně sebevědomý?
Jo, přesně tak. Chvilku jsem si pro sebe říkal, jestli to s tím sebevědomím nepřeháním, ale oni mají takové hráče raději. Pořád lepší, než když před nimi člověk jen sedí, na všechno kýve a odpovídá pořád ano, nebo ne.
Váš otec pracuje pro havlíčkobrodský klub, strýc Jiří Čelanský hokej sám hrával a pak i trénoval. U vás asi nebylo při výběru sportovního odvětví kam uhnout. Nebo snad ano?
Taťka dřív hrával fotbal a já odmalička přebíhal mezi fotbalem a hokejem. Jenže pak už se tréninky nedaly stíhat, tak jsem si vybral hokej. A jsem rád. Před dvěma lety jsem pak z Brodu odešel do Liberce.
Byl to dobrý krok?
Tady v Česku je to asi nejlepší organizace. Spousta věcí se tam dělá fakt dobře, ale samozřejmě se najdou i ty špatné. Mě tenhle přesun vychoval v tom, že jsem se o sebe dva roky staral sám. Přecházel jsem z juniorů do prvoligových Benátek nad Jizerou a z Benátek potom do libereckého áčka. Nebylo to jednoduché, ale lidsky jsem ztvrdnul. I psychicky. Nelituju, že jsem do Liberce šel.
Seriál Vysočina má talentRegionální příloha MF DNES přináší seriál, ve kterém každý týden představuje talenty z Vysočiny.  Ve druhé sérii už se objevují nejen mladí sportovci, ale i šikovní chlapci a dívky. Pokud tedy víte o někom, jehož schopnosti si zaslouží pozornost, dejte nám vědět na uvedené kontakty: MF DNES Vysočina, Brněnská 71, 586 01 Jihlava telefon: 564 606 210 e-mail: redji@mfdnes.cz. |
Už máte jasno o nadcházejícím ročníku?
Byl jsem draftovaný ještě do juniorského týmu Winnipeg Ice, kde jsem podepsal smlouvu, takže příští sezonu budu hrát tam.
Svoji českou kapitolu jste tím prozatím uzavřel?
Jo, chtěl bych teď v zámoří zůstat, co nejdéle to půjde, a do Česka - potažmo do Evropy - se vrátit, až budu vědět, že už v Americe nebo Kanadě nemám šanci. Případně, až za sebou budu mít aspoň trochu úspěšnou kariéru.
Třeba až přivezete do Havlíčkova Brodu Stanley Cup?
(usmívá se) Jo, to by bylo moc krásný. Je to takový můj velký sen.
Jak byste popsal svůj vztah k Brodu?
Je hodně silný. Tady mě hokejově vychovali, pořád jsem tu doma. Rád se do Brodu vracím.
V Kotlině vyrostla celá řada skvělých hráčů, měl jste jako malý kluk nějaký velký vzor?
Dost často se to měnilo, ale u jednoho jsem pořád zůstával, u Ilji Kovalčuka. Chtěl jsem být jako on. A co se týká těch skvělých brodských hráčů, tak je pravda, že dřív to tady byla hokejová bašta. V poslední době už je to ale slabší.
Máte v rodině kromě vás ještě nějakého dalšího hokejistu, který by případně mohl v budoucnu kredit Bruslařského klubu zase vylepšit?
Mám bráchu Pepíka, kterému je třináct let a hraje za Brod. Je taky útočník. Byl se mnou na draftu a koukal, jak to tam všechno probíhá. Tak jsem mu řekl, že musí pořádně makat, aby tam za pár let jel znovu sám za sebe.
