Mladíci zakoktali cosi ve smyslu, že kasírovat neumějí a ani nevědí, co kdo měl objednáno. Hostinský však neznal slitování: „Tak si na to někoho sežeňte! Tady není žádná školka pro malý děti.“
Příhodu zažil autor tohoto článku před dvaceti lety v batelovském hostinci Na Mýtě, lidově zvaném „Mejto“. Jeho hostinský Rudolf Kalivoda byl svými kanadskými žertíky proslulý v širokém okolí. Zemřel v roce 2010.
Když před dvěma roky jeden z věrných štamgastů vytvořil fanouškovskou stránku hostince na Facebooku, vzpomínky na příhody i fotografie se svérázným hospodským Rudou Kalivodou se zde zařadily mezi nejfrekventovanější příspěvky. „Tady není cukrárna, tak drž hubu a chlastej, to byla slova majitele,“ přidal k lepšímu jeden z přispěvatelů Radek Fišer.
„Jednou se tam přišlo po zábavě a dali jsme si kofolu. Vypila se a že si dáme další. Ruda přinesl celou basu, kopl nám ji ke stolu, dal nám otvírák a řekl: Dokud to nevychlastáte, tak nejdete domů, když nechcete pivo... Pak už se chodilo většinou na pivo,“ napsal jiný z fanoušků batelovského hostince Tomáš Novotný.
Nynější majitel celého souboru budov spojených s hostincem nechal přední část opravit a obnovil také švabachový nápis Na Mýtě nad balkonem u vchodového portálu.
V časech první republiky se nápis lišil – bylo zde uvedeno Restaurace na mýtě a nápis byl vtěsnaný nadvakrát mezi okny. „My jsme ten nový na opravené fasádě udělali přesně takový, jak jsme si ho sami pamatovali,“ řekl Karel Policar, nynější majitel areálu.
Na historické zemské hranici
Co se však nezměnilo, je letopočet 1755 na klenbě vjezdu. Ten udává zřejmě datum dobové přestavby hostince, který ke svému jménu nepřišel náhodou. Stál totiž u zemské hranice tvořené řekou Jihlavou, protékající jen o pár desítek metrů dál. „Vymezovala hranici z Čech na Moravu, kam vedla silnice přímo průjezdem tehdejšího formanského hostince. Zde se zároveň i vybíralo mýtné,“ popisuje Policar. Mýto se vybíralo v Batelově do roku 1783.
Součástí hostince býval také pivovar, který je doložen už k roku 1546. „Informace o něm jsou ale poměrně kusé. Z přelomu 18. a 19. století víme, že zde sládkoval Jan Dvořák, který do Batelova přišel z Třeště a později odešel do blízké Horní Cerekve,“ uvedl ve své studii o batelovském pivovaru historik Filip Vrána.
Jan Dvořák byl členem významného sladovnického rodu Dvořáků, který sládkoval v několika desítkách míst Vysočiny, a jeho příbuzní následně od šlechty jednotlivé provozy i kupovali, nebo zakládali úplně nové pivovary. „Osoba Jana Dvořáka je také zajímavá tím, že byl dědou známého českého národního buditele a spisovatele Karla Havlíčka Borovského,“ doplnil Vrána.
Posledním sládkem v batelovském pivovaru byl František Krecht, posledním majitelem pak Jan hrabě Blankenstein.
„Nad železniční tratí poblíž tak zvaného Stupníku se rozprostíraly batelovské chmelnice,“ podotkl ještě Vrána. Pivovar ukončil provoz v roce 1907. Pak zde byl už jen sklad piva.
Torzo komína připomíná bývalý batelovský pivovar
Za první republiky v přízemí budovy otevřeli restauraci s názvem, pod kterým funguje dodnes. Památkou na pivovar v areálu zůstalo torzo osmihranného komína varny pivovaru ve štítu v zadní části areálu. Karel Policar koupil areál před deseti lety pro potřeby stavební firmy. „Z pozůstatků pivovaru tu nebylo už nic, jen v podkroví starý rozpadlý zásobník na vodu,“ popsal.
V části areálu na straně k Zámeckému rybníku bývaly stáje a sklady, později za éry socialismu traktorová stanice. Naproti byly byty. V prvním patře mělo batelovské JZD dokonce určitý čas chov činčil a v areálu i činírnu jejich kůží.
Hospoda v areálu funguje i nyní, otevřeno má od pátku do neděle, v patře nad ní se nacházejí byty.
„Hospodu jsme po koupi museli zrekonstruovat, všechno tady bylo snad už z časů první republiky, toalety v průjezdu, hygiena to chtěla zavřít. Tak jsme zmodernizovali a za měsíc zase otevřeli,“ připomněl Policar.
Doplnil, že kdysi dávno k hostinci patřil i sál. Ten ovšem byl už za socialismu rozdělený příčkami na malé místnosti.
