Vy žijete od narození v Praze s výjimkou dvou let v Horáckém divadle. Jak na vás Jihlava jako město zapůsobila v devadesátých letech?
Dobře. Do té doby jsem neměla zkušenost s tím, že bych bydlela delší čas mimo Prahu. Ale tak já vystudovala herectví s tím, že chci jít na oblast, protože tam si zahrajete. V Praze, až na výjimky, takovou šanci nedostanete. Takže jsem přijela natěšená. Nevěděla jsem na začátku, jak dlouho na oblasti budu. Jestli dva, nebo čtyři roky. V Jihlavě jsem rychle dostala spoustu příležitostí. Opravdu jsem si tam zahrála. I třeba s Bořivojem Navrátilem, hvězdou mého dětství. Moje angažmá splnilo to, co jsem opravdu chtěla. Zahnízdila jsem na Vysočině tak, že jsem se domů do Prahy vracela jen na Vánoce a prázdniny. To byly opravdu dva roky intenzivní práce. Bydlela jsem tenkrát na herečáku...
Tedy v domě, který slouží k ubytování herců. To jste bydlela hned vedle divadla, že?
Ano! Byl to takový starý dům. A moje první samostatné bydlení. Garsonečka s dvěma okny a výhledem na divadlo. Nábytek si každý musel koupit sám. Ale já byla šťastná jako blecha. Můj první byt. Co na tom, že od vchodových dveří to bylo asi pět kroků do postele.
Viděl jsem vás v Jihlavě v Poprasku na laguně, což byla povedená inscenace.
To bylo moje první profesionální představení po škole, které jsem odehrála. V té hře je spousta postav, takže mě uklidňovalo, že pokud někdo nebude stoprocentní, jako třeba já, tak se to tam ztratí.
Jak trávila začínající herečka v Jihlavě volný čas?
Moc ho nebylo. Já většinu času trávila v divadle, často zkoušením, které bylo vlastně pořád. Oblastní divadla mají tu nevýhodu, že vy odehrajete pětadvacet repríz a přijde derniéra. To v Praze v podstatě neexistuje. Takže na oblasti se permanentně zkouší a permanentně hraje. Já navíc postupem času začala vysílat na rádiu Vysočina. Takže jsem přes den zkoušela, pak jsem šla vysílat do rádia a večer hrála. A to včetně víkendů, kdy byly dopoledne na programu pohádky.
Takže ani žádné výlety nebyly?
S diskotékami rádia jsem objížděla celý kraj, takže ho mám opravdu projetý. Celé okolí Jihlavy je krásné a dodnes se tam ráda a často vracím s dětmi i se známými.
Někteří vaši kolegové z devadesátých let v Jihlavě dodnes hrají. Jste s nimi v kontaktu?
Nejsem, ale vím o nich, sleduji je. Přijde mi to zajímavé. Někteří tehdy mluvili o tom, že mají Jihlavu jen jako přechodnou štaci. A jsou tam dodnes. Jiní zase říkali, že se jim v Horáckém líbí a zůstanou v něm. Přesto odešli velmi záhy. Takže je to různé. Ale vlastně s jednou členkou divadla v kontaktu jsem. Čtyři roky tam také koncem devadesátých let hrála i moje spolužačka z herecké školy Alice Veldenová. A s tou jsem v kontaktu do dneška. Ona vlastně byla i jeden ze tří důvodů, proč jsem si po škole ze třech nabídek na angažmá vybrala právě Horácké divadlo.
Na kterou hru z jihlavských časů vzpomínáte jako na nejpovedenější?
To si netroufnu hodnotit. Já jsem v Jihlavě jen asi s dvěma výjimkami hrála ráda ve všem. Mám ale v paměti tři osobní nej. Jednak Dostojevského Idiot. Pro mě to byla první příležitost v opravdu velké roli. Šlo o výpravnou inscenaci, až extrémní představení, na které se kladl velký důraz. Jenže já měla při premiéře tak obrovskou trému, že jsem to první představení úplně zkazila. Byla jsem tenkrát totálně paralyzovaná hrůzou. A od té doby jsem si řekla, že už nikdy se mi tohle nesmí stát. A vážně už nestalo.
„Druhak“ je pro mě nezapomenutelné představení Lazebník sevillský, kde jsem hrála Rosinu. Celé se to zpívalo s živým orchestrem. Bez mikrofonu. A na férovku, všechny ty slavné árie. Velká zkušenost! A jako třetí srdcovku mám tehdy tradiční vánoční představení, které se, myslím, jmenovalo Komedie o hvězdě. A já dostala roli Panny Marie. A do dneška když slyším: „Chtíc aby spal“, tak si vzpomenu, s jakou láskou jsem to hrála. A jak mi to kolem Vánoc udělalo radost.
Zvykla jste si tehdy v Jihlavě rychle?
Dlouho jsem si zvykala, postrádala jsem komfort Prahy. Ale pak se mi z Jihlavy naopak nechtělo. Když jsem se vrátila do Prahy, tak mi dělalo problémy, že je tam hrozně moc lidí. Na rozdíl od poklidné Vysočiny. Já na tu dobu opravdu vzpomínám velmi ráda. Až bych řekla s láskou, nebojím se té exprese. Můžu říct, že až na pár drobností mi tam všechno vyhovovalo. A třeba to, co jsem řešila celé dva roky, bylo moje nepochopení, proč na jihlavském nádherném náměstí stojí uprostřed ta zrůdnost v podobě obchodního domu. Všichni mi říkali, že to nejde zbořit z mnoha důvodů. Stojí to tam dodnes?
Stojí, stále v nezměněné podobě, přitom velká část jeho přízemí je teď prázdná bez obchodů. A stále se mluví o tom, že by se s tím Priorem mělo něco začít dělat.
Nerozumím tomu. Je to prostě strašný. Dodnes vnímám ten obchoďák jako zub na filozofii krásné Jihlavy s její zástavbou, hradbami, sochami a divadlem s obdivuhodnou historií. Já do něj přišla krátce po jeho rekonstrukci, která mi přišla už tehdy velmi zdařilá.
A když se teď občas do Jihlavy vracíte, zaznamenáváte její změny?
Až tak raketové změny nevidím, všechno poznávám, neztrácím se. Zbořte ten obchoďák a já vám pak řeknu.
